Zrádce Beneš a hrdina Mannerheim: rozdíloví hráči národních dějin

Nejen Češi (a s nimi i Slováci) si letos připomínají velká výročí, související s činy politiků. Patří mezi ně i Finové, byť české a finské dějiny mají zdánlivě málo společného.

Zaujala mne paralela mezi čs. prezidentem Edvardem Benešem a finským vojákem a politikem, maršálem, královským regentem, prezidentem Carlem Gustavem Mannerheimem. Mezi zrádcem Benešem (může vzbudit kontroverzi, že označuji běžně a nekompromisně Beneše, Háchu, Gottwalda, Zápotockého a Husáka za zrádce) a hrdinou Mannerheimem je obrovský rozdíl.

Zásadní rozdíl osobností

K téhle úvaze mne přimělo datum 30. listopadu. V ten den v roce 1939 napadl Sovětský svaz Finsko bez vyhlášení války. Tito dva muži se ocitli v podobných kritických situacích a museli učinit zásadní rozhodnutí. Zachovali se však zcela opačně. Byli to, řečeno sportovní mluvou, rozdíloví hráči národních dějin. Beneš se vzdal Němcům, i když byl v daleko výhodnější pozici. Mannerheim se rozhodl pro boj se Sovětským svazem, i když jeho situace byla téměř beznadějná, ale byl vlastenec a věřil vlastním velitelským schopnostem a svým vojákům.

Mám blízký vztah k historii a také k Finsku. Můj syn v této zemi žije zhruba šest let. Ve Vaase.

Beneš zrazoval opakovaně

Beneš od jara 1938 věděl, že Hitler chystá obsazení pohraničí, poslouchal stupňující se německé územní požadavky a potají vyjednával o podmínkách předání třetiny země. Měl zmobilizovanou armádu o síle 1,2 mil. mužů, výtečně zbudované linie lehkých i těžkých betonových opevnění. Nevěřil armádě a náčelníkovi generálního štábu Krejčímu, jenž spočítal, že úspěšná obrana je možná. Vyčkával a nakonec nařídil složit zbraně. Prezident a vrchní velitel branné moci s připravenou armádou, který přísahal věrnost své zemi, nemůže nikdy něco takového udělat, byť je pod tlakem různých okolností. Takový velitel je zrádce. Navíc Beneš zradil svůj stát ještě dvakrát, v roce 1943 potupnou smlouvou se SSSR, a v únoru 1948.

Mannerheim vzkázal...

Mannerheim jako předseda Rady obrany Finska rovněž registroval narůstající sovětské požadavky a věděl, že válka přijde. Organizoval armádu, zaminoval finské pobřežní vody, plánoval obranu, strategické zálohy, nechal i se skromným rozpočtem vybudovat na Karelské šíji tzv. Mannerheimovu linii. Ta měla daleko k té české. Byla to soustava lehkých polních opevnění, většinou palebné sruby, využívající terénu, dobře zamaskovaná. Tajně zmobilizoval. K 30. listopadu byl jmenován vrchním velitelem ozbrojených sil, týž den vypukla tzv. Zimní válka.

Velení finské armády vzkázalo Sovětskému svazu: „Jedinou finskou zemí, kterou dostanete, budou vaše hroby.“ Podle knihy Dějiny Finska (Suomen historia, poprvé vyšla v roce 1962, autoři Eino Jutikkala, Kauko Pirinen) a dalších zdrojů byly tendence k vyjednávání s Hitlerem zcela minimální, dokonce i Komunistická strana Finska označila SSSR za nepřítele a nabádala lid k obraně. Vláda a prezident nepochybovali o názorech a schopnostech Mannerheima.

Proti drtivé přesile bojový duch

Charismatický vůdce vyzval své vojáky k chrabrosti v boji za svobodu s odvěkým nepřítelem. Mimo bylo jen extrémní levicové křídlo komunistů v čele s O. V. Kuusinenem (žil v SSSR, byl v letech 1952 až 1962 poslancem Nejvyššího sovětu SSSR), který měl stát v čele loutkové Finské demokratické republiky, až Sověti obsadí Helsinky (k tomu nikdy nedošlo). Vždy v případě komunistů platí: co slovo, to lež, co čin, to podvod, historicky, bez komentáře.

Finsko mělo tehdy jen 3,7 mil. obyvatel, SSSR 170,6 mil. Mannerheim měl k dispozici celkem 345 600 vojáků, 32 tanků a 145 letadel. Rudá armáda nasadila 998 100 vojáků, 6541 tanků a 3880 letadel. Připravený Mannerheim utopil na Karelské šíji invazní síly SSSR v jejich vlastní krvi. Sověti museli ofenzívu zastavit. Linie byla prolomena až 14. února 1940 díky nasazení patnáctinásobné převahy, ale den předtím finská vláda dojednala se Stalinem příměří a postoupila SSSR 11% svého území.

Finská armáda měla 25 904 padlých, 43 557 zraněných, zahynulo 957 civilistů. Rudá armáda nechala na bojišti 126 875 mrtvých, měla 188 671 zraněných, přišla o 3543 tanků a 515 letadel. Zajímavé skóre! Sovětský svaz byl 13. 12. 1939 za napadení Finska vyloučen z OSN.

Geniální vůdce proti převaze

To nebylo zdaleka všechno, co C. G. Mannerheim, Fin švédské národnosti, rodák s finského Louhisaari, šlechtic z rodiny pocházející z Hamburku, polyglot hovořící osmi jazyky, který se doučil finštinu až v dospělosti, generálporučík jezdectva ruské armády v době, kdy Velkoknížectví Finsko patřilo pod správu carského Ruska, ve válce dokázal. Zabránil finské vládě ve vydávání Židů. Byl vrchním velitelem ve všech válkách, které vedlo Finsko jako samostatný stát.

Velel i v tzv. Pokračovací válce se SSSR (1941 až 1944), pro niž finská vláda dohodla na počátku roku 1944 podporu Německa. Sověti porušovali příměří a nasadili obrovské síly do nové efenzívy.

Mannerheim byl proslulý svým antibolševismem a nacionalismem a vždy byl odpůrcem přítomnosti cizích jednotek na finském území. V tomto případě pomoc Němců pragmaticky přijal, dostal 220 000 vojáků wehrmachtu se špičkovou pěchotní a protitankovou výzbrojí a leteckou podporou ke své již půlmilionové finské armádě, v níž byli i dobrovolníci z jiných evropských zemí. Mannerheim ztratil 77 204 mrtvých či pohřešovaných, měl zhruba 195 000 zraněných a nejvýše 3500 zajatců. Sovětské ztráty byly strašné: 200 000 padlých či pohřešovaných, 385 000 zraněných, 190 000 nemocných, 64 000 zajatců. Rudá armáda přitom nasadila do bojů až 1,5 mil. vojáků, měla dvojnásobnou početní převahu.

Bitva u Tali-Ihantala

Mannerheim velel geniálně, zejména když byl v menšině, vyklidil Východní Karelii a ruská ofenzíva vyzněla „donikam“. Finská vláda nabídla v době invaze spojenců v Normandii v červnu 1944 příměří, ale Stalin ho nepřijal, trval na kapitulaci. Finové to odmítli a situace vyvrcholila střetnutím u Tali-Ihantala, které je považováno za největší válečnou bitvu na území skandinávských zemí v historii. Diplomatické zákulisí bylo mnohem složitější. Nicméně výsledkem bylo, že padesátitisícová finská vojenská formace s podporou Němců doslova „zmydlila“ trojnásobnou sovětskou převahu i díky velmi promyšleným a koordinovaným úderům dělostřelectva a letectva. Finové ztratili v této bitvě 8561 padlých, zraněných a nezvěstných, Sověti 18 až 22 tisíc mrtvých a zraněných. Přišli o 500 tanků. K dohodě o zastavení palby mezi Finskem a SSSR došlo 4. září 1944. Finský prezident Risto Ryti (uzavřel mírovou smlouvu s německým ministrem zahraničí Ribbentropem) se tak zamotal do svých mírotvorných snah, že 4. srpna ze zdravotních důvodů rezignoval a prezidentem Finska byl jmenován zcela neústupný Carl Gustav Emil Mannerheim.

Laponský triumf

Tato výhra nad Sověty však nebyla poslední Mannerheimovou válkou, kterou vyhrál. V září roku 1944 se rozhodl nasadit 60 000 finských vojáků proti někdejším spojencům, Němcům, aby vyřešil situaci v Laponsku na severu země. Generál Lothar Rendulic tam měl k dispozici 200 000 mužů. Příměří mezi Finskem a Sověty předpokládalo, že Finové se pustí do boje s dosavadními spojenci Němci. Rendulic akceptoval Hitlerovy rozkazy, že Finsko opustí cestou taktiky spálené země. Zničil a vypálil významné město Rovaniemi za polárním kruhem. V tom byli Finové úplně sami. Mannerheim pověřil velením operace generála Hjalmara Siilvasvuoa. Dohodli se na vylodění v přístavu Tormio a odříznou Němcům ústupovou cestu. V bitvě o Tormio Finové proti trojnásobné přesile vyhráli, při samotné operaci a dalších vyčišťovacích akcích padlo 774 Finů a 950 Němců. V půlce listopadu bylo území od Němců vyklizeno, ale „dočišťovací“ akce při únicích Němců do přístavů Lyngen a Birke trvaly až do dubna 1945.

Mannerheim v roce 1946 ve věku 77 let rezignoval na funkci prezidenta a dožil ve věku 83 let v Lausanne v roce 1951.

Zrádce a hrdina

Jaký je rozdíl mezi Benešem a Mannerheimem? Beneš byl lídrem administrativního typu, přijatelným hrdinou v emigraci během I. a II. světové války, v teple, ale zrádcem, který se podělal pod každým větším tlakem v přímé konfrontaci. Mannerheim byl válečný a politický hrdina, který se nepodělal z ničeho, sáhl po svých politických a vojenských dovednostech vždy, nekompromisně, když to jeho národ potřeboval. Neselhal nikdy. Velel úspěšně armádě, která papírově neměla šanci. Provázelo ho vlastenectví a nezlomnost. Klidně se vzdal politické kariéry (např. na 12 let), když to nevyhovovalo jeho přesvědčení, i když byl regentem finského království a mohl být i králem. Carl Gustav Mannerheim byl vyhlášen Největším Finem 20. století, byť byl Švédem německého původu. Skutečně netuším, jaký je současný skutečný vztah vlastence s kosmopolitním či českým původem k Universu nejhlubších národních zájmů, ale Edvard Beneš, byť ryzí Čech, jím nebyl, zatímco C. G. Mannerheim ano. Šéf KSČM Vojtěch Filip by měl být z této zóny vykázán, Tomio Okamura prudce zapovězen, Piráti odkázáni do sféry firemních politických podnikatelů, Andrej Babiš vážně napomenut s jeho riziky, byť všechna popírá, Miloš Zeman zakřiknut jako zalíbenec ve vlastní moci, šéfstvo ODS si může vystřihnout vizitku kverulujících disponentů s ksichty a kecy stigmatizovaných nýmandů a tak dále, a tak dále. Inu, strhující osobnosti a rozdíloví hráči nám prostě nějak docházejí...