Krásně popsaný, měla by fungovat, spolupráce školy s rodiče a obráceně. Práce učitele není zaměstnáním, ale povoláním. Můj otec byl požádán zda coby již důchodce ,aby nastoupil jako učitel odborného výcviku pro obor umělecký kovář. Měl plnou kvalifikaci, vyučený kovář, kurz umělecké kovařiny v Bratislavě , kde se učili Ti co pak pracovali na opravách kovaných mříží na zámcích, měl střední strojírenskou a nakonec gymnasium a pedagogickou fakultu. On byl již starý, 67 let, ale protože měl jen mě dceru, chtěl to co se naučil předat další generaci (před tím učil, ale ne kovářství - deskriptivu, technické kreslení a tak) . A jeho plat, který dostával byl 10 000,- Kč , já coby obyčejná účetní jsem měla tehdy 17 000,- a nechápala.

On tu práci měl prostě rád, měl rád ty kluky, a oni jeho, chodili za ním i když skončil . Naučil je tak, že šli studovat do Prahy na umělecké školy. Tak si představuji práci učitele. Jeho slova byla a jsou : Učit děti logicky myslet , žádné biflování jak on říkal .A další jeho krédo bylo a je :" Špatný učitel pravdu sděluje , dobrý ji účí nalézat ." A tak souhlasím s tím, že stejné paušály jsou špatně, není každý dobrý učitel a proč by ten skvělý měl mít stejnou výplatu je to demotivující . Měla jsem jednou diskusi tady někde na webu a patrně pan byl ředitel školy a ten mi řekl, že pokud bude mít vyšší mzdu učitel matematiky a nižší učitel tělocviku, tak se mu ve sborovně shádají. A to mi došlo, že to je celé špatně a pokud se toto nezmění neposuneme se dál. Kantor má volbu při výběru toho co bude učit už na začátku může volit .

A jinak ve společnosti chybí láska, propagace toho hezkého dobrého, když kouknete na zprávy je to samá negace. A ano lidi s postiženými dětmi a jí jiné hodnoty protože bohužel to těm zdravým chybí z velké části vyhrává materiálno.

Jinak karma.

Děkuji. To je moc pěkný a milý komentář. Kdysi existoval pojem, jemuž se říkalo "osobní plat" a ve smlouvě bylo řečeno, že ta suma je důvěrná a je to ujednání mezi zaměstnancem a jeho nadřízeným. Žádné tarify a mzdové tabulky se v takovém případě nepěstovaly. Do té "kategorie" by asi spadal váš pan otec. Kdybych měl tu moc, tak bych to vrátil do praxe.

Moc dobré:)

Pěkné zamyšlení

Karna.

Dal jsem karmu za krásný článek asi 10 minut před tím jsme s manželkou probírali zvýšení platu učitelů i zvýšení odbornosti českého jazyka a pak jsme narazili na jeden problém jak je možné že předseda vlády neumí česky a já dětem vnucuji myšlenku o správnosti znalosti českého jazyka, čemu pak mají věřit.

Dávám vám zcela zapravdu! Krom období "arbeitsverbotu" jsem se vždy živil psaním a své malé děti v 70. letech jsem důsledně vedl k tomu, aby správně mluvily česky a hodně četly. Jenže jsme měli prezidenta Husáka, který mluvil československy. Teď vnoučata vedu stejně. Jenže máme prezidenta, který mluví sprostě a premiéra, co hovoří mizerně česky. Děti si z toho dělají legraci: Jdu se učiť, aby mohl správně česky mluviť...

Nedávno jsem , spíše omylem a shodou okolností, krátce zahlédl v TV kousíček nějaké dětské soutěže. Předpokládám tedy, že do dvou družstev byli vybráni ti lepší, či chytřejší žáci, z nichž byli vybráni dva. Děvče a chlapec. Soutěžící dvojici byl představen, mám dojem že v podání pana Bouska mladšího, starší pán v cilindru, s plnovousem, který se narodil v Praze, na Malé Straně, začal studovat práva ale skončil jako novinář, ale i jako známý spisovatel a básník, který mj. předběhl tak trochu dobu a napsal mj. Písně kosmické (bylo toho víc, vše si nevybavuji),,, furt nic... "Tak si opravdu nevzpomenete. kdopak byl tím trochu NERUDNŹÝM pánem...?" snažil se pan Bousek, co jen to šlo. "Jan Amos Komenský...??", osmělila se slečna. No, hoch neřekl vůbec nic. Je pravdou, že někteří přihlížející kamarádi věděli a divili se. Je pravda, že kamery a tréma udělají své. Ale přece jen, nezdá se vám to i tak trochu divné?

Sám jsem o letních prázdninách vnukovi při procházce přírodou kladl otázky, co je to za strom. Neznal dub, buk, olši, stejně jako nedokázal pojmenovat různé druhy obilí. Chodí teď do sedmé třídy. Trochu divné.

Vážený pane Skramlík. Děkuji za váš článek, který zapůsobil jako balzám na duši.

Bohužel musím konstatovat, že ne ve všech speckách fungují dokonalé vztahy. Ve škole, kde moje žena pracuje jako asistent pedagoga jsou vztahy naprosto katastrofální. Učitelé svým podřízeným asistentům pedagogů dávají velmi ostentativně najevo, jak jsou nadřazené a to i přes fakt, že svojí ženě jsem zaplatil vysokoškolské vzdělání. A dávají to najevo i rodičům svěřených postižených dětí.

Netvrdím tím, že tak fungují všechny specky, nebo všechny školy, ale tato škola bohužel ano. O spoustě věcí ředitelé neví a bez důkazů nic není.

Věřím, že to tak opravdu může někde být.... :-(

Laurell K. Hamilton o malých dětech zásadně píše jako o "roztomilých malých sociopatech". Podotýkám, že i ona má děti. Když to v US vyšlo v jedné z jejích knih poprvé, pokusili se ji krasoduchové ukřižovat, ale když píšete bestsellery, můžete si dovolit napsat ledacos.

Největším bestsellerem je porno. Ergo - nelze měřit kvalitu podle množství prodaných výtisků.

Hamiltonová používá termíny "roztomilý sociopat" právě k tomu, aby prodala co nejvíc. Což je dost odpudivé, protože podporuje právě to, co autor (podle mého soudu naprosto oprávněně) kritizuje.

Zajímavý čtení, díky...

Velmi zajímavý blog, karma. Často přemýšlím, kde se v dětech bere taková zloba a nenávist, když si zasednou na někoho slabšího. Jak se z těch roztomilých dětiček stávají někdy malé zrůdy, Pokud někdo slabší jemuž ubližují se bojí o své potupě někomu říci, končí to často tragicky. Na druhé straně je svět postižených dětí...sanostatný mikrosvět, na okraji zájmu a s oddanými a často na hraně živořícími rodiči či pěstouny... Jsme národem Jana Amose Komenského, proč je škola tak vzdálená jeho myšlenkám...?

Podobné otázky, pane Havránku, si pokládám minimálně od doby, kdy jsem absolvovala stáž v Dánsku. Bydleli jsme v penzionu, který si postavili obyvatelé malé obce Fjaltring, která je jednou z místních částí aglomerace Lemving v Jutsku. Zisky z penzionu, v němž vaří místní dobrovolnice, jdou do obecní banky, stejně jako výnosy ze dvou větrníků. Jejich banka obyvatelům Fjaltringu půjčuje finance na pořízení bydlení či podnikání za minimální úrok...

Přestože místní byli jen naši ubytovatelé, každý večer nám připravili nějaký program; jednou to bylo posezení s jejich kapelou, která byla složená z dvacetiletých i sedmdesátiletých muzikantů; jindy to bylo divadelní představení v tělocvičně školy. Šli jsme na něj více méně z povinnosti, abychom neurazili a pak jsme jen zírali. Sedmdesátiletí manželé nacvičili s puberťáky americkou rockovou operu na motivy biblického příběhu; postavu Ježíše ztvárnil třináctiletý Tamil s protézou místo jedné ruky. Děti zpívaly, tančily, každé mělo prostor, aby se předvedlo... Se zatajeným dechem jsme sledovali, jak si navzájem přály úspěch, jak se povzbuzovaly a pomáhaly si... Tam nebyly hvězdy a křoví, tam byli za hvězdy úplně všichni. Byl to mimořádně silný zážitek. Přemýšlela jsem, jak asi s dětmi pracují, když se jim podaří vybudovat mezi nimi tak úžasné vztahy.

Jedno ráno jsem šla okolo školy a za oknem v přízemí bylo vidět, že děti před vyučováním sedí u velkého kulatého stolu a vyprávějí si, co předešlý den zažili. Nakonec se chytily za ruce, zazpívaly si a rozešly se do tříd...

Jindy se nám místní pochlubili eskymáckým muzeem, pod jehož střechou fungovala i divadelní škola pro menšiny, kterou vedli Inuita s Norem, do níž se sjíždějí lidé z celého světa. (Mimochodem Nor vystudoval divadelní vědy v Praze.)

Nám, Čechům, šla z té vstřícné a přátelské atmosféry ve Fjaltringu hlava kolem, ti lidé se tam očividně mají rádi a když děti v takové atmosféře vyrůstají, zřejmě nebudou jiné a onu pomyslnou štafetu zase předají dál...