Mrazivá dokonalost ostravského masakru vybízí: zvyšme šance lidí se bránit

Po úterním útoku na neozbrojené lidi v ostravské nemocnici jsem den krotil svou nutkavost něco říct. Nechal jsem plynout emoce, názory, informace, bylo to poučné. Myslím si teď: dejme normálním lidem větší šanci se bránit.

A vychovávejme je k tomu. Nevím, jak útok osamělého střelce v ambulanci FN Ostrava celkově vyhodnotila policie. Bohužel se nakonec ukázalo, že zákrok policistů nebyl tak „pašácký“, jak to jejich mluvčí a velitelé líčí. Mě však na té šílené události zaujala její celková „dokonalost“. Je doslova mrazivá. Nic tak dokonale provedeného se dosud v Evropě neodehrálo.

Nevraždil šílenec, který vběhne mezi hodně lidí za výkřiků nějakých hesel, začne bezhlavě pálit a pak je zabit v přestřelce s policií kvůli nějakému vznešenému či čistě privátnímu cíli.

Chladnokrevný zabiják

Byla to při povrchním pohledu naprosto promyšlená akce chladnokrevného zabijáka-popravčího. Nejdřív prý vyhnal z čekárny ambulance děti.

A pak nestřílel do prostoru, ale zabíjel rychle zblízka jako kat ranami do hlavy, krku a hrudi. V řádu sekund. Pak se sebral, odešel, nechal proběhnout stovku či kolik policistů po klinice, aniž by se s nimi potkal. Žádná honička a střílečka. Zřejmě usedl do svého vozu na parkovišti a nerušeně odjel. Nevyhledával boj, v němž by zemřel.

Jel do Jilešovic za matkou, což je 11 až 12 kilometrů. A tam řekl mámě: Právě jsem zabil šest lidí a jedu se někam odprásknout. Údajně. Sedl zase za volant a jel dál. Mezitím policisté zadrželi domnělého pachatele a o vrahovi C. V. zatím nevěděli. Zjistili, koho hledají, až když jim zavolala jeho matka. C. V. se nechal honit, pak zastavil na polní cestě u Děhylova asi pět kilometrů od Jilešovic, údajně i vystoupil z vozu a střelil se do hlavy. Vrah udělal všechno za ně. Stalo se to zhruba tři hodiny po útoku.

Mohl klidně zdrhnout

Něco mi na tom nesedí. Měl tolik času, že kdyby chtěl utéct a někde se schovat (např. kdyby měl připravený únik či úkryt, plánovitost se v jeho případě dala předpokládat), tak by ho policie bez informací jeho matky nenašla (aspoň ne tak brzo). Měl relativně velký časový náskok. Už mohl být třeba v Polsku, hranice jsou od Jilešovic asi 15 km severovýchodně. On však vyrazil směrem na jih zpátky do Ostravy. Stačila to policie takhle vyhodnotit? Pořád to nechápu. Byl zřejmě přesvědčen, že brzy stejně zemře, nejspíš opravdu trpěl závažnou poruchou. Pak je ovšem otázkou, proč si toho nikdo nevšiml, když zejména v posledních týdnech často navštěvoval lékaře, v těch ordinacích přece probíhala nějaká komunikace. Tam je velký problém. Stále se hledá motiv, motiv, motiv..., protože nebyla diagnóza.

Inu, těžko říci, zda někdy získáme odpovědi na vyslovené otázky. Neví se, zda nechal dopis na rozloučenou, ale úmysl zemřít byl zřetelný, protože by už jinak byl za horama.

Policie se pochopitelně plácá po ramenech, jak byla rychlá, min. vnitra je hrdé na funkčnost integrovaného záchranného systému. Chápu. Konečný výsledek nula, takové akce se nedají předvídat. Rovněž chápu. Nejlepším výsledkem je PR a vrtulníkový závod papalášů být co nejrychleji na místě a cpát se před televizní kamery.

Rupnutí v kouli

Odnáším si z toho hlavní poznatek: žijeme v době, kdy lze těžko předvídat, kdy někomu kdykoliv na světě a z nejrůznějších příčin rupne v kouli. To „rupnutí v kouli“ jde napříč světem geograficky i politicky. Frajer z brazilské favely vystřílí půl rodiny kvůli nevěře manželky, sekáč z Manhattanu zabije v tísni dva milionáře a na jihu Itálie je zločin z vášně jako rýma. V mnoha zemích Afriky je vražda otázkou krve a cti mimo dosah zákona. Muslimský svět dokonce právně legalizuje díky svému specifickému pojetí spravedlnosti drakonické vraždy na veřejnosti. Budeme čekat asi 600 let, než islám dožene filozoficky náskok křesťanství.

I ve 21. století klesá směrem na východ a na jih cena lidského života. To není úsudek. To je statistický fakt od Ruska až po Jižní Afriku.

Jak se bráníme zločinu a šílencům?

Jedinou prevencí pro takové případy je zvyšovat legislativně podpořenou možnost občanů se účinně bránit v nenadálých situacích, ohrožujících životy a zdraví, jejich majetek a práva. V čekárně zemřeli i dva příslušníci Vězeňské služby, kteří měli výcvik v použití zbraní...

Česko bylo vždy územím, v němž se myšlenka zdatnosti při obraně vlasti velmi pěstovala, počínaje skautstvím a sokolstvím, pokračovala zájmovými spolky a kluby lučištníků, šermířů, vojenských i sportovních střelců, veteránů, legionářů, sebeobrana měla v národním myšlení vždy velkou odezvu. Místo toho se zase rozjely naprosto nesmyslné debaty o změnách ve zbraňové legislativě jako o voze a o koze. Masakr byl spáchán nelegálně drženou zbraní. Jen ve zlomku trestných činů se v ČR vyskytují zbraně držené legálně. Ministerstvo vnitra v podstatě „zamázlo“ existenci domobran.

Česko má relativně velmi přísnou zbraňovou legislativu. Získat v Česku zbrojní průkaz pro osobní ochranu či specifikacemi pro myslivectví nebo sportovní střelbu, není nic snadného. Předpokládá uspět v testech znalostí předpisů, dovedností, legislativy, zdravotní a psychologické způsobilosti. Počty držitelů zbraní od roku 2010 do roku 2013 prudce klesly, do roku 2016 zase rapidně stouply, nyní opět padají. Od roku 2010 celkově spadly o zhruba 8500. Evropská unie by však celou Evropu nejraději odzbrojila, zbraně by nejraději ponechala jen armádě a ozbrojeným sborům.

Na Islandu (není členem EU) vlastní zbraň třetina obyvatel, ale má nejnižší kriminalitu na světě a zločiny se střelnou zbraní tu prakticky neexistují, vražda se tu odehraje jednou za několik let. Velká Británie je občansky prakticky odzbrojená, je trestné dokonce i vlastnit pepřák nebo paralyzer, nůž s delší čepelí než 76,2 mm, ale ilegálně držených zbraní je v ní tolik, že – jak řekl jeden poslanec britského parlamentu – se kvůli nim Albion jednou potopí na dno Atlantiku. V zemi je nejvyšší kriminalita za posledních deset let. V Izraeli vlastní zbraň téměř všichni, a kdyby v zařízení typu ostravské čekárny seděl normální Izraelec, byl by střelec mrtev po prvním výstřelu. Policisté by mu podali ruku a sepsali s ním pětiřádkový protokol.

O stavu společnosti

Všechno je otázkou národní kultury a stavu společnosti. Země, v nichž žijí lidé šťastně a mají vysoký životní standard, na vysoké úrovni zdravotnictví, vzdělání, neexistují stavy napětí mezi společenskými třídami a rasami - viz Island, Lichtenštejnsko, Singapur, Lucembursko (zde je kriminalita téměř výlučně „v rukách“ cizinců) atd. - jsou nejbezpečnější.

V Česku je přes 40 000 policistů a stále se dějí nábory. Ale masakrům nezabrání. Máme armádu v počtu asi 25 000 lidí, rekrutuje se, nabírají se aktivní zálohy, kupují se nové radary, vrtulníky, obrněnci, ale v tomto počtu vlast stejně neubrání, jedině v alianci. Přesto je tendence normální občany spíše odzbrojovat. Ve Švýcarsku má doma armádní pušku či pistoli každý muž (i žena), který byl na vojně a má výcvik. Dříve Švýcaři zbraně ani nemuseli registrovat, dnes musejí, protože je k tomu přinutila EU. Základní vojenská služba je povinná pro muže. Díky miličnímu systému obrany má armáda o počtu necelých 10 000 lidí (profesionálních zaměstnanců) v případě ohrožení okamžitě do pár hodin k dispozici dalších více než 120 000 aktivních vojáků, vycvičených, v uniformách, se zbraněmi a střelivem, které si vezmou doma v komoře. Z jejich zbraní se však nezabíjí. Hlavně mají Švýcaři vysokou morálku pro obranu hodnot své společnosti a země. Podobně jako Finové.

Není to naposled?

Českou společnost jsme „odvychovali“ od občanské morálky a národního cítění, že je třeba bránit všechno, co máme. I životy lidí v nemocničních čekárnách. Teď ji ještě chceme odzbrojit, místo dozbrojit a docvičit, stále více kontrolovat. Aktivní voják-profík nebo policajt nemůže mimo službu přijít do čekárny ambulance s pistolí v podpaží, pokud nemá civilní zbroják. Obyčejný člověk se bojí dát někomu ránu, když se někdo chová hrubě či násilně. Prohrál by spor u soudu, tak ho ani neokřikne. Natož aby se vrhl na útočníka, jak to udělali před dvěma týdny Londýňané, když na mostě útočil islámský magor s nožem a zabil dva lidi. I v takové situaci existuje účinná obrana, když ji člověk zná.

Není divu, že jsou Češi v tomto stavu morálky v politickém a společenském prostředí plném chaosu, lží, populismu, nesnášenlivosti, nezdvořilosti, nespokojenosti se životním standardem, zdravotnictvím, školstvím, sociální empatií, skutečným třídním napětím mezi skupinami obyvatelstva, mezi politicko-úřednickou-manažerskou elitou, přidušenou střední třídou, „obyčejnými“ občany a seniory (kteří ještě budovali tuto společnost s úplně jinými představami).

Když Slováci zavedli ve školách předmět vlastenecké výchovy, tak se jim Češi smáli, že bratři zavádějí povinný nacionalismus. Prý stačí učit v českých školách dobře dějepis, češtinu a občanskou nauku. A kam jsme to dovedli? Stačí se podívat do učebnic dějepisu a občanské nauky a bude vám do pláče.

Zašel jsem asi příliš daleko. Obávám se však toho, že množství těchto psychopatologických případů a i jinak plánovaných akcí bude přibývat, protože tato společnost je v existenciální úzkosti a „nestandardní reakce“ na ni budou častější. To všechno vytváří komplex okolností a nejsme na to připraveni.