Nesnesitelná tíže bytí Milana Kundery

9. 07. 2020 7:40:00
Nechal jsem si pár dnů odstup, než jsem se odvážil napsat tento blog na účet biografické knihy autora Jana Nováka s titulem KUNDERA Český život i doba. Ovládl mne díky ní hluboký smutek neútěšnosti „nesnesitelné lehkosti bytí."

Z biografie nejslavnějšího českého spisovatele v zahraničí Milana Kundery, která vyšla před pár dny, se totiž stala událost nikoliv jen literárního světa, ale i záležitost vyššího společenského významu, dokonce i politikum vzhledem ke konsekvencím, které Kunderova existence nabízí. On je prostě fenoménem s robustní pověstí, ale s kontroverzemi, posléze i s malým defektem: v Česku od něj v současnosti skoro nikdo nic nečetl.

Pamětníci prvního vydání románu Žert (1967) a souboru povídek Směšné lásky (1963 až 1970) totiž už téměř vymřeli, jejich dobová literární podmanivost vyvanula. Všechna ostatní díla většinou (kromě několika esejí) vyšla až v emigraci. Současné generace čtenářů kromě fajnšmekrů se k nim dopracovávaly složitě, nebo je téměř neznají, případně jim díla vydaná legálně v Česku se zpožděním až 45 let příliš neříkají. No není to sranda?

KUNDERA JE SVĚTOVÁ NEZBYTNOST

Přitom je fakt, že současná česká literatura jiného opravdu světového autora prostě nemá. Nikdo z kritiků či recenzentů se také neodváží „natvrdo“ napsat, že soudobá česká literatura – mám na mysli zejména skutečně literární prózu - je pouze až na nečetné výjimky na národní úrovni, bez mezinárodních ambicí na překladatelský frmol, je prostě na okraji světového zájmu kvůli své podřadnosti. Český knižní trh, vydávající celkem kolem 17 000 titulů ročně (mimochodem v komparaci fantastické číslo), je zahlcen překlady včetně technických publikací, a osm desetin z toho jsou totální s*ačky, válcující vše ostatní nákladným marketingem. A vydavatelé nad díly českých autorů většinou ohrnují nos. Vydávají je úkorně. Vydávají jen knížky svých známých. Živí je hlavně překlady.

Není to prostě byznys. Vydal jsem pár knih a mým rekordem byla v „předinternetové“ době po roce 1990 publikace s 37 000 prodanými výtisky. Jó, tehdy to byla soutěž... To je pro současné vydavatele jenom sen. Když se u českého titulu dnes prodá 3000 výtisků, tak je to bestseller.

Kunderovy romány šly ve Francii do milionů v prodaných exemplářích, do desítek milionů v překladech na frankofonním, anglofonním a hispanofonním trhu, v Indii, Kanadě, v Rusku, Číně, Jižní Americe. Měl totiž za zadkem pařížské vydavatelství Gallimard.

ODER ODPORNOSTI, MÁLO KUNDERY

Pročetl jsem dostupné recenze, které Novákův velespis většinou propíraly skrze otázku, zda autor Kunderu rád má nebo nemá a proč se na něm chce proslavit, zda byl či nebyl spisovatel policejním práskačem a agentem StB, jestli je vůbec českým spisovatelem nebo autorem s českými kořeny, proč se obestřel tajnůstkářstvím a exkluzivitou atd.

Opravdu racionálních a důvěryhodných odpovědí jsem našel velmi málo. A téměř vůbec jsem nenalezl odpovědi na otázky směřující do vnitřního světa Milana Kundery, proč se uzavíral do „vlastního světa génia“.

Prošel jsem si trochu všelijaké zdroje, abych nezůstal na povrchu, ale stejně mohu nabídnout jen hypotézy z oblasti „oprávněných spekulací“. S Kunderou se neznám, resp. jsem se s ním setkal jen jednou, když byl v porotě jisté mládežnické literární soutěže, kde se evidentně otravoval. Řekl v debatě se středoškolskými autory asi dvě věty. Ale byli tam Hrabal, Páral a další, s nimi to byla větší zábava.

Obrovsky objemná publikace má však odporný oder namixovaný z pokleslé snahy nablít na Kunderu tolik špíny, aby ji literát ve svém požehnaném věku 91 let už neměl energii uklidit (patrně by to nedělal, ani kdyby byl o 30 let mladší, neboť svou vlast přes 40 let ignoroval), což byl nástroj k velkému a předem organizovanému vydavatelskému byznysu za použití značného marketingového arzenálu.

Řada detailů z Kunderova osobního i tvůrčího života (i z toho „postzákazového“), nebo z kontroverzních vztahů s disidenty, přetrvávajících až do 21. století, působí velmi odporně několikavrstevným způsobem: jak se odehrály, jak si je autor J. Novák pořídil, jaká je jejich interpretace. Tedy – líběj vodpustit, vašnosti – to je bulvár jako kráva.

KDO JE KUNDERA?

Kdo však vlastně je Milan Kundera, žijící od roku 1975 ve Francii, s významem pro českou literaturu a slovesnou kulturu? Pro současné generace českých čtenářů prakticky nikdo s velkým jménem. Je to však také člověk. A autor s obrovským renomé v zahraničí, jehož knihy v českých knihkupectvích prakticky nejsou. Leda tak v antikvariátech. Tedy – dle mého mínění – vznikl projekt, že Kunderu nejdřív poflušeme a pak se nám budou dobře vydávat jeho staré knihy, zase o ně bude zájem. Všichni na to skočí...

Kundera není žádný velký národní autor. Ale světový ano. Byl privilegovaným spisovatelem totalitního režimu, který za svého pobytu v Československu napsal (a vydal) jen tři básnické sbírky, tři divadelní hry, jeden postupně rozšiřovaný soubor povídek Směšné lásky (dvě z povídek byly do roku 1969 zfilmovány), román Žert (byl rovněž zfilmován) a řadu esejí, ne vždy pod svým jménem. Za to dostal Státní cenu Klementa Gottwalda a Cenu Svazu českých spisovatelů. Byl to prominentní komoušský autor, jenž byl dvakrát členem KSČ (1948 a 1956). Před čtyřicítkou literární kariéra jako hrom.

Když v roce 1975 emigroval, tak označil za start své literární dráhy román Žert, to ostatní předtím prý vymazal ze své kariéry.

Další čtyři romány napsal česky, ale vyšly poprvé francouzsky v emigraci či česky u Josefa Škvoreckého v Torontu v ́68 Publishers. Další čtyři romány už byly napsány v letech 1995 až 2013 francouzsky. Kundera samozřejmě pokračoval v rozsáhlé esejistické tvorbě, ale další prozaická díla pro „velké“ literární publikum už nenapsal. Inu, literární eseje nejsou právě ta díla, která by měla prolamovat knihkupecké regály. Jsou pro úzký okruh teoretiků slovesné kultury.

Není to zrovna omračující množství děl ve srovnání s jinými romanopisci podobné proslulosti...

ZTRÁTA EPICKÉHO VYJADŘOVÁNÍ

U hrdiny literatury typu zakázaného autora v komunistické zemi to však stačilo. Z románů Milana Kundery se však postupně vytrácela schopnost prezentovat brilantní zásadní myšlenky, jichž byl mistrem, v epice prózy formou poutavého vyklenutého příběhu. Přitom byl velmistrem prozaické stylistiky, syntaxe, sémantické ekvilibristiky, měl oslnivý slovník. Nikdy už nedosáhl dokonalosti románu Žert, což dokonce v roce 1984 v podstatě přiznal. Zato stále častěji teoretizoval. Ve svých esejích dokonce razil myšlenku, že aby byla literární próza uvězněna do nějakého příběhu, je vlastně nesmysl. To jsem mu nikdy neuvěřil.

Kundera v esejích tvrdil např., že „román je meditací o lidské existenci prostřednictvím imaginárních postav“. Také razil princip, že román má „odhalit dosud neznámé možnosti lidské existence“. Přes úctu k jeho velikosti jsou to hlouposti, jimž nikdy nemohl věřit ani on sám. Stále více zabředával do existenciálního a postmodernistického stylu psaní na rozhraní, v němž nedominuje síla příběhu a z něho se odvíjejících myšlenek pro reálný svět, ale destruktivní skepse k lidským a společenským hodnotám, ulétával do fragmentálních vypravěčských postupů.

S tím uspěli např. Američan Kurt Vonnegut, Jihoafričan John Maxwell Coetzee, Ital Umberto Eco, Íránec Salman Rushdie, Argentinec Jorge Luis Borges, Rakušan Peter Handtke, dřívěji nositel Nobelovy ceny Francouz Jean-Marie Gustave Le Clézio a další. Jenže to byla jiná třída.

PROBLÉMY VELEDUCHA

Vezmeme-li „kadenci“ Kunderových románů, tak byl tento autor vlastně – asi zdánlivě - veliký lenoch. Psal sice pilně eseje pro literární teoretiky, ale v románech měl děsné proluky. Vydělával však neuvěřitelné peníze, jež ho nenutily k píli a povolovaly uzdu jeho autorské sebezalíbenosti, zavánějící až zpupností.

V letech 1969 až 2013, tedy za 43 let, jich napsal jenom devět, tedy zhruba jeden za 4,8 roku. Přičemž romány Život je jinde, Valčík na rozloučenou, Kniha smíchu a zapomnění, Nesnesitelná lehkost bytí a Nesmrtelnost (ten vyšel francouzsky v roce 1990) byly napsány nejprve v češtině. Byť byl brilantním francouzštinářem už před emigrací, tak nepochybně potřeboval bilingvální překladatele-konzultanty do literární francouzštiny. Další čtyři romány Pomalost (1995), Totožnost (1998), Nevědomost (2000) a Slavnost bezvýznamnosti (2013) psal údajně francouzsky sám, ale bez konzultantů se patrně stejně neobešel. Muselo ho to strašně zdržovat.

POZADÍ LEHKOSTI BYTÍ

Kundera se možná ocital v tvůrčí krizi, což vzhledem k jeho pokračujícímu věku je vývoj zcela logický. Už si měl dávno jen užívat své pověsti na intelektuálních večírcích. Mezi jeho posledním románem Slavnost bezvýznamnosti a předposledním Nevědomost uplynulo 13 let. Posledních sedm let nenapsal kromě tří významných esejí nic dalšího.

Když nebyly romány, byly eseje, mající často jednu vadu: pro literární teoretiky mohou být zajímavé a objevné, pro malou část čtenářů rovněž, ale pro „velké“ čtenářské publikum to často není k učtení. Nahrazuje se to marketingem.

Slavný český prozaik měl však životní kliku. Zejména díky své schopnosti uvažovat velmi pragmaticky a nevyhrocovat kolem své osoby ideologické diskuse o době svého působení v Československu. Kundera nebyl žádným disidentem, nehrál si na revolucionáře z platformy literární scény. Při schůzkách s agenty StB, na něž musel občas docházet, si nehrál na rebela, mluvil hlavně o tvůrčí svobodě a zobrazování života. Nebyl hrdina. Do režimu si občas „píchnul“, ale včas ubral plyn, aby přežil.

Před emigrací do Francie měl domluvenou přízeň největšího francouzského vydavatele Gallimard, který mu zajistil překladatele, publicitu, marketingové kampaně, obesílal knižní veletrhy jeho díly, učinil z něj východní hvězdu antikomunistické literatury a atraktivním námětem pro média, obestřel ho gloriolou zakázaného autora.

Kundera zazářil roku 1984 románem roku Nesnesitelná lehkost bytí, jenž se dočkal v roce 1988 i britského filmového zpracování v režii Philipa Kaufmana (z roku 1988) s hvězdným obsazením. Ale to se zrovna nepovedlo...

Od roku 1995 opustil Kundera češtinu a česká témata. Překonal vrchol. Už se věnoval jen rozhrabávání „lidského haraburdí“ vztahů v celém světě „over“. Poslední román napsal v roce 2013 (Slavnost bezvýznamnosti). Více se věnoval teoretizování v esejích. Zakazoval publikování svých děl v češtině. Netuším, zda v Česku někdo román Slavnost bezvýznamnosti vůbec zná.

Docela věřím autorovi nynější Kunderovy biografie Janu Novákovi (je neautorizovaná, samozřejmě, psát autorizované životopisy je prostě pitomost), že Kundera si zadělal na problémy svým tajnůstkářstvím.

ZAKONZERVOVÁNÍ GÉNIA

Poslední veřejný projev měl Kundera v roce 1985, když přebíral Cenu Jeruzaléma (The Jerusalem Prize for the Freedom of the Individual in Society) po vydání románu Nesnesitelná lehkost bytí. Ocitl se na vrcholu své literární a intelektuální velikosti. Akcentoval, že je to jeho poslední veřejný projev a zdůraznil, že role autora je druhotná, důležité je jen dílo bez osobních konsekvencí. Autor má mizet za svým dílem, pravil Kundera.

Přestal poskytovat rozhovory, případně je dělal jen po dohodě s vydavatelstvím s autory interview tak, že jim nadiktoval otázky i odpovědi. Dosáhl svého a zakonzervoval sám sebe. Uzavřel se do vlastní výjimečnosti, střežil si pečlivě svou výlučnost. Přitom měl slávu rád, chodil si pro různé ceny (nasbíral už 24 různých ocenění) a metály včetně francouzského Řádu čestné legie, ale později už si začal vybírat, kam přijde. Nepřišel si ani pro státní vyznamenání na Hrad (Medaile za zásluhy I. stupně v roce 1995 – poslal za sebe manželku), ani pro Státní cenu za literaturu (2007). Po roce 1989 začal jezdit domů, ale vždy inkognito, a stýkal se jen s minimem přátel.

Nelze mu vidět do hlavy, zda ho třeba nenapadlo, že je Bohem literatury, ale zmizel za svým dílem opravdu. Nabídl pádné indicie, protože se zahleděl do své velikosti významu minimálního počtu svých děl. Zapomněl, že literatura má sloužit prioritně především lidem, kteří ji čtou. Ne těm, co ji píší nebo vydávají. Rozhodl se, že jeho knihy budou sloužit pouze jeho záměrům, jedině jeho výkladům, jedině jeho správným interpretacím. Začal kontrolovat všechny překlady, převzal kuratelu nad všemi jinojazyčnými vydáními. Včetně českých. Všude viděl nepřítele. Přestal být literátem a stal se drábem vlastního díla. A to lidi brzo přestane zajímat. Protože povýšil nad své knihy sebe samotného kvůli obdivuhodně úporné ješitnosti.

STRES

Je mi jedno, jak to vnímal jeho samozvaný životopisec Jan Novák. Ale myslím, že Kunderovi vyhovoval život v emigraci s řídkým „troušením“ jeho románů ve Francii a masivních překladů po celém světě, což mu vynášelo fantastické příjmy, ovšem postupně se do jeho francouzské idyly začal vkrádat stres. Strach. Po tzv. sametové revoluci, možná i předtím, Kundera zbystřil, že nový režim otevře policejní a estébácké archivy. A dřív či později přijde na přetřes případ z roku 1950, kdy měl jako student a mladý komunista udat „agenta-chodce“ Dvořáčka, který nakonec strávil 14 let v těžkém vězení. Blbá kauza, pravda. Zazněla hlasitě v roce 2008 v médiích, ale v kuloárech se vědělo už delší dobu, že ji Ústav pro studium totalitních režimů pečlivě zkoumá.

Kundera se z ní nikdy nevyvinil, pouze kauze odolával popíráním účasti. Nechť bylo, jak bylo, souvislost byla, a s ní i nebezpečí, že se k ní přičte oživená Kunderova minulost hýčkaného komunistického literáta z 60. let. Nikdy na ni nebyl pyšný a toto téma zaháněl, jak to jenom šlo. Kundera se ocitl ve stresu, že celá tato kauza ovlivní jeho pověst světově proslulého literáta. Mnoho světových spisovatelů v mládí inklinovalo k levici, to by mu nikdo nevyčítal, ale udavačem asi nikdo nebyl (jenže kdoví, jak to bylo).

Slavný autor úplně přestal komunikovat s veřejností a místo sebe nechával mluvit svou literární agentku a manželku paní Věru Kunderovou, která se pustila hlavně do tažení proti disidentům. Dle jejího mínění manžela dlouho pomlouvali, špinili a báli se jeho vlivu, aby se nepostavil do čela disentu a nové politické reprezentace v roce 1989. Jenže to je kravina.

NENAROVNÁNÍ

Milan Kundera si liboval v pozoruhodných slovníkových hrách ve svých textech a přenášel je i do názvů románů, často používal slova a sousloví obracející pozitivní významy v záporné, vytvářel významové paradoxy. Viz Nesnesitelná lehkost bytí, Nevědomost, Slavnost bezvýznamnosti. Učiním z toho všeho závěr v jeho duchu.

Kundera byl dvakrát komunistou, pak disidentem proti své vůli, poté nepřítelem disentu, po emigraci v roce 1975 ztratil v roce 1979 československé občanství, v roce 1981 získal francouzské, v roce 1995 přestal psát česky a odvrátil se od českých témat. Nikdy nedeklaroval nějaké vlastenectví. Přestal být českým autorem, a když mu v roce 2019 po rozhovoru s Andrejem Babišem v Paříži bylo uděleno občanství České republiky, tak se tím nic nenarovnalo. Ale přijal ho. Čili vzniklo nějaké deklarované nenarovnání. Sotva se to nějak „usadilo“, tak ho český autor Jan Novák, žijící od roku 1969 v emigraci a především v USA, rozcupoval před staronovými spoluobčany na kusy.

Inu, tedy, zkusme to narovnat o trochu více, milé čtenářstvo. Čtěte Kunderu. Začněte románem Žert z roku 1967, protože to je to nejlepší, co napsal. Tím se dostanete „na vlnu“ nejlepšího českého spisovatele 2. poloviny 20. století i dvou dekád 21. století. Čtěte i další Kunderovy romány (tedy těch dalších devět), pokud vyjdou. Jsou úžasné, i když na Žert nemají. Přesto jsou svou myšlenkovou hloubkou objevnější než jeho neautorizované bulvární biografie. Ulehčíme „lehkost bytí“ Milanu Kunderovi, aby nebyla nesnesitelná a aby přestala být tíží. Bude nám lépe. Bude lepší, když nezmizí úplně.

Autor: Pavel Skramlík | čtvrtek 9.7.2020 7:40 | karma článku: 36.03 | přečteno: 3953x

Další články blogera

Pavel Skramlík

Golyšev a Labský, Gola klíče a loupež století

Otevřel jsem plechový kufřík při pořádání pozůstalosti svého bratra, který nedávno zemřel. Byla to sada nástrčkových GOLA klíčů. Představuje jednu z největších krádeží českého technického talentu a patentu. A není první.

11.8.2022 v 9:00 | Karma článku: 25.97 | Přečteno: 633 | Diskuse

Pavel Skramlík

Nezvládli jsme rozvoj morálky

Je dost skličující dospívat k myšlence, že naší nemladé generaci, včetně těch o něco mladších, stále s velkým potenciálem, dosud nejúspěšnější v lidské historii, se bude odcházet z toho světa hořce.

11.4.2022 v 8:00 | Karma článku: 15.90 | Přečteno: 431 | Diskuse

Další články z rubriky Společnost

Veronika Valíková Šubová

Takže Velký pátek

Čtu radostné ódy na Velký pátek a trochu mi trnou zuby. Tedy stručně: na Velký pátek předhodila jedna náboženská parta vrchnosti nepohodlného proroka inovující party a okupační mocnost ho na nátlak jeho souvěrců nechala popravit.

29.3.2024 v 11:16 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 35 |

Rudolf Pekař

Velikonoce nebo svátky jara a tolerance?

Připomínka jara nám přináší příjemné počasí, kvetoucí zahrady a zároveň i změnu názvu Velikonoc na Jarní svátky či Svátky jara. Jaký to má důvod?

29.3.2024 v 10:56 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 16 | Diskuse

Vlastík Fürst

Velkopáteční zastavení může prospět i ateistům

Velký pátek není v naší zemi svátkem moc dlouho. Volný den máme až od roku 2016. Otázkou je, jak s tímto volnem naložíme. Můžeme vyrazit na nákupy či za zábavou, nebo je možné se rozhodnout, že ho budeme „slavit“.

29.3.2024 v 9:05 | Karma článku: 8.27 | Přečteno: 92 | Diskuse

Karel Trčálek

Fialova vláda by měla zvážit nařízení, kterým bude stanoveno, že se v Česku už žije líp!

ANO, bude líp! Pan premiér se opakovaně vyjádřil, že díky vládě se občanům žije už jen lépe a že téměř vše bylo vyřešeno. Tuto skutečnost je však nutné vtělit do vládního nařízení, neboť je smutné, že ne všichni občané to chápou

29.3.2024 v 8:16 | Karma článku: 16.01 | Přečteno: 171 | Diskuse

Filip Vracovský

Česko jako země plná ateistů a agnostiků přesto žije z křestanských tradic a k Rusku

nebo Ukrajině má poměrně blízko. Těžko však může chápat Blízký východ . Než se v další sérii blogů vrátím do kuchyně dovolte ještě jednu úvahu laika....

29.3.2024 v 7:49 | Karma článku: 6.39 | Přečteno: 141 |
Počet článků 148 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 2965

Od roku 1970 jsem novinářem, zejména sportovním, ve velkých denících, časopisech a na TV Nova. Mými obory byly především fotbal, motorismus a atletika. Díky tomu jsem sjezdil celý svět. Nyní píšu hlavně knížky, u nichž jsem své jméno zaměnil v r. 2010 za pseudonym Felix Boom. Mám na kontě 26 knih, mj. romány Kiosek na pláži, Ježíš Kristus výtržník aneb Třetí zákon, Lepší svět, Plán umírání, také sbírku poezie, společenské studie a mj. oblíbenou Kuchařku osamělého muže. Mou poslední knihou je kontroverzní titul Špatný princip státu (s podtitulem Rozkradený ráj demokracie) o dějinách Česka od r. 1938. Knížky vydávám ve vydavatelství BLINKR, jsou k mání v běžné síti knihkupectví a e-shopů včetně mého vlastního www.blinkr-eshop.com. Rediguji nové knihy pro jiné vydavatele a administruji webové stránky. Blogování je moje hobby.

 

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Velikonoce 2024: Na Velký pátek bude otevřeno, v pondělí obchody zavřou

Otevírací doba v obchodech se řídí zákonem, který nařizuje, že obchody s plochou nad 200 čtverečních metrů musí mít...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...