KLI-KLI: norská admirálka, klimatická krize a klimakterium

Klimatická krize, klimakterium a jmenování norské viceadmirálky do Vojenského výboru NATO jsou na první pohled nesouvisející témata. Myslím si něco jiného.

Fakt, že někteří čeští politici pronášejí do veřejného prostoru nesmysly, už mne přestal udivovat, neboť je to běžný jev. Ale že už se pitomosti veřejně valí celou Evropou, mne nemile zmátlo.

Předně ujasním tři věci:

Nemíním zaprvé navodit genderové téma tím, že norská viceadmirálka Louise Kathrine Dedichen je žena ve věku 55 let, a vůbec nemám v úmyslu řešit, jak je na tom s menopauzou, čili klimakteriem. To s tím nesouvisí. Dedichenová je především voják, a ten by měl spíše kompetentně konat a nikoliv při svém jmenování plácat hlouposti. Ale to ať si vyřeší v „přegenderovaném“ Norsku. NATO není genderový spolek, ani klub počítačových hráčů, ani sdružení pro ochranu klimatu. Je to organizace tvrdých ranařů, zodpovědná za vojenskou obranu euroatlantického prostoru, i když se sama prezentuje jako politická, nikoliv vojenská.

Poznámka: paní Dedichenová pronesla (snažím se korektně parafázovat), že bude jen lépe, bude-li ve vedení NATO více žen, že to alianci jenom posílí. Také řekla, že se chce věnovat i klimatickým změnám v souvislosti s působením ozbrojených sil, neboť norská armáda už takové úkoly jménem občanské společnosti řeší, což se může vztahovat na další země. Věřím v souhlas většiny čtenářů, že genderová a klimatická problematika do světa armád a válek nepatří. I přes ty nejtvrdší výhrady militantních amazonek svobodu a území vždy ubránila schopnost strategického uvažování mužů a tekoucí krev mužů pod jejich velením. Je to stejná paralela, jako že muž umí dát tvrdší ránu pěstí a umí mnohem lépe zkomponovat hudbu pro symfonický orchestr s 38 nástrojovými party (i to je druh strategie). To je stará vesta. Ženy to nerady slyší. Klima je už úplně mimo.

Ani paní Dedichenová nemůže doufat, že před jakoukoliv akcí NATO mimo území Aliance budou nejdřív vybudovány dobíjecí stanice pro tanky a jiná bojová vozidla s hybridním pohonem, drony a další prostředky bojové síly. Může doufat ve vybudování elektrohybridní infrastrury leda tak v Norsku pro lokální cvičení, ale v syrské či íránské poušti nikoliv. Tam rozhoduje jenom nafta a hrubá síla.

Zadruhé je otázka klimatických změn předmětem, jichž se chápou především „zelení“ politici a již daleko méně vědci. Politici spekulují se svým vlivem, mocí, časový rozměr jejich ambicí je určen jen jisté části trvání jejich fyzického spektra. Dejme tomu na 40 až 50 let maximálně. Snaží se vycucat z tohoto období maximum, i kdyby mělo trvat jen jedno volební období (i tak je to za slušné prachy), přitom problematice klimatických změn obvykle vůbec nerozumí. Toto období je většinou delší než průměrné rozpětí doby ženského klimakteria (obvykle mezi 45 až 55 let věku), v nichž bývají ženy snesitelné méně než obvykle.

Poznámka: Na druhé straně vědci v ústraní celý svůj aktivní vědecký život bádají, měří, sbírají data, počítají, vyhodnocují, kombinují konstanty a proměnné. A ti vědí, že politici i veřejnost vycházejí především ze skutečností, že průměrná teplota na Zemi se zvýšila za 150 let od předindustriálního období do dneška o 1,5°C, za 20 let může stoupnout na 2,0°C. A to z globálního hlediska. Vědí, že ubývá rychleji led v Arktidě, zatímco v okolí Antarktidy přibývá. Vědí, že oceánská teplota narůstá rychleji než pevninská, přičemž globál není lokál, v různých pevninských i oceánských oblastech se hodnoty liší. Např. podle Českého hydrometeorologického ústavu u nás vzrostla průměrná teplota na našem území za celé 20. století o 1,1 až 1,3°C. Čili méně. Vědí, že klimatické změny mají velkou setrvačnost, trvající více než 100 let. Vědí, že změna klimatu není jen o CO2 a dalších skleníkových plynech, ale i o dalších ukazatelích, například astronomických, v nichž bylo změřeno, že odchylky dráhy a úhlů při obíhání Slunce Zemí mají relativní výsledky za 50 000 let. Vědí, že při změnách klimatu hrají dlouhodobou roli vliv fyzikální, chemické i biologické procesy. Jsou si vědomi antropogenního vlivu. Nepotřebují rady politiků.

A tedy zatřetí: klimakterium u žen způsobuje, že jakkoliv jsou ve svazku s muži celý život často nesnesitelné, tak problémy překlenuje láska. Často úspěšně. V klimakterickém věku žen jsou dámy nesnesitelné daleko více. Vybočují z rámce tolerance lásky. Mají výkyvy nálady, návaly do hlavy, horka, pocení, dochází k fyziologickým a biochemickým změnám, nastávají problémy s menstruací, nechuť k intimnímu životu (prostě neš*kají), podrážděnost, poruchy spánku, atrofují funkce vaječníků, tvorba estrogenů a progesteronů klesá. Deficit vody v pokožce narůstá, což podporuje tvorbu vrásek, pokožka více stárne, není výjimkou ani sklon k nadváze, močové inkontinenci, hrozí i vyšší riziko osteoporézy, kardiovaskulárních chorob, prohlubuje se psychická krize. Jsou zcela nepřístupné dialogu typu: Lásko, o čem vlastně mezi námi jde? Můžeme si promluvit? Nic...

Dáma obvykle nemá náladu na debatu. Tím to vlastně hasne. Muži reagují smutně, zkroušeně. Doufají, že se jejich láska vzpamatuje. Čekají. Často marně, vztah končí po dvaceti i po pěti letech nevratným krachem. Často kvůli fatální změně psychiky ženy a rezignace muže. Ale prý když to přejde, tak to zase nějak jde, což však nemůžu kvalifikovaně posoudit, když jsem se se všemi manželkami rozvedl během jejich klimaktéria.

Tedy začtvrté: ambice a politika rozdělují

Strana zelených

Základem existence lidstva je rodina, soužití muže a ženy, vedoucí k pokolení, sociální soužití se společenstvím. Vstup politiky do rodiny však může rozbít všechno. Zejména dojde-li k rozdílům v ambicích. Teď možná trochu odbočím a vzpomenu si na období kolem let 1989 až 1990. Mám disidentskou minulost. Byla spíš hnusná, prolezlá StB, a já to věděl. A jsem na tu změkčilou „zelenost“ alergický.

Dedichenová je zelená jako brčál! A to se mi v armádě nelíbí! Je to zelená politická figura, která nikdy nenařídí svému vojákovi, aby napálil do nepřítele bez váhání dvě dávky nebo mu nabořil bodák do žeber. Ostatně norská armáda je zvláštní. Platí zásada „degendarizace“ armády, branná povinnost je stejná pro muže i ženy, bydlí ve stejných pokojích bez rozdílu pohlaví a „kámen šuká cihlu“.

Strana zelených, kadlub marnosti

Koncem listopadu 1989 mě požádal Mikuláš Tomin, otec pozdější ministryně práce a sociálních věcí Michaely Tominové-Marksové, můj starý brach, později ve dvou obdobích ředitel GIBS, generální inspekce bezpečnostních sborů, abych přišel k zakládání tzv. Zelené alternativy. Jednání se odehrávala v jeho bytě v Praze 3 (Míšu Tominovou jsem znal jako malou holku). Měla to být partaj v opozici proti Straně zelených, kterou organizovala už od září roku 1989 KSČ ve stavu jakési politické existenciální nouze. Uvěřil jsem mu, měl jsem k „zeleným“ slabost kvůli ochraně životního prostředí, velmi jsem té myšlence fandil. Nakonec jsem byl za úplného idiota.

Zelení, Zelení...

V únoru 1990 jsem zjistil, že mám jet 17. února 1990 na „slučovací“ sjezd Zelené alternativy a „ex“komunistické Strany zelených do Brna. Úplně jsem to nechápal, ale byl jsem předtím tzv. Celostátní radou Zelených, jíž jsem byl členem, jmenován šéfredaktorem čtrnáctideníku Zelení. Ten časopis jsem stvořil koncepčně, graficky, obsahově a už vycházel. Jeho typickou tváří bylo, že na jeho titulní straně vycházely kresby a koláže skvělého umělce a kreslíře Emila Šourka, který byl mj. vzděláním vodohospodář s titulem inženýra z VŠZ v Suchdole.

Do svého žigulíku jsem nacpal šest lidí ze Zelené alternativy, vzniklé po rakouském vzoru. A jeli jsme do Brna. S velkou nadějí. Tomin, Dejmal, Kužvart, Moldan atd. však zcela uprchli. Byla to naprostá katastrofa. Odjel jsem domů sám se svou asistentkou. K 1. 4. 1990 jsem se funkce šéfredaktora vzdal. Tím jsem v politice skončil. Odevzdal jsem prosperující časopis zvolenému předsedovi sloučené Strany Zelených MUDr. Janu Ječmínkovi se ziskem 600 000 Kč, protože strana byla naprosto neschopná. Nemělo to cenu. Partaj nedokázala uzavírat smlouvy, řešit problémy a platby s tiskárnou, distribucí, placením zaměstnanců, jejich sociálním a zdravotním pojištěním, placením daní, provozních nákladů atd. To bylo na kriminál, šel jsem od toho.

Lídři si však už rozdělovali ministerstva, prostě „holaj-solaj“, protože podle agenturních prognóz měli šanci uspět ve volbách v červnu 1990 v rozpětí 12 až 18 procent. Nic jiného je nezajímalo. Oslavně v euforii chlastali. Marně jsem varoval a žádal předsedu strany Ječmínka, že to takhle nejde, o nějaká prohlášení pro stránky časopisu, o kampaň, informace o dění ve straně, mítincích, předvolebních shromážděních atd. Nic! Nula... Doslova na to s*ali. Měli to za „hotové“.

Ve třech lidech jsme vymýšleli obsah časopisu. Všechno jsme nějak napsali... Za půl roku zanícené práce (já byl v té době také šéfem sportovního oddělení Lidových novin) jsme nedostali ani korunu. Všichni si byli jistí svou věcí, že projdou do parlamentu. Jenže nakonec skončili pod pětiprocentní hranicí volitelnosti. BENG! Co si vzpomínám, tak v tehdejším vedení české strany Zelených byli i lidé, kteří o zelené politice nevěděli vůbec nic, jenom cítili příležitost se v politice prosadit. Nerozeznali holicí strojek od atomového reaktoru. Mezi lídry byli i lidé, jako např. jeden lakýrník balkánského původu, který se dřív pohyboval v polosvětě veksláků, šlapek a pasáků.

Inu, proč o tom všem...

Zelené hnutí, zabývající se ekologickou problematikou, šetrností k životnímu prostředí, mobilizující veřejnost k boji proti bilanci CO2 v ovzduší, proti akademickému výpočtu skleníkových plynů v atmosféře, mělo tehdy velice málo reálných styčných bodů. Má ho i dodnes. Prvním je, že o tom všem skoro nic nevědí; druhým je mobilizační PR kampaň rodičů Grety Thunbergové, která vydělává obrovské marketingové prachy. Třetím je oblbování veřejnosti. Právě to oblbování má velkou tradici i v Česku.

KLI-KLI efekt

Jen shrnuji. Je to efekt, který spojuje pojem klimatická změna s pojmem klimakterium. Zcela triviálně. Klimatické změny se přes různé premisy futurologů, katastrofologů i seriózních vědců odehrávají v řádu stovek až desítek tisíců let. Změny v lidských životech se odehrávají v řádu desítek let. V případě žen je kariérně legitimní údobí zhruba 50 let života a v jedné z těchto desítek se vyskytuje epizoda nazývaná klimakterium. Fyzicky se to však obyvatel Česka v aktuální době netýká.

Ta však nikterak nevylučuje tvůrčí potenciál, byť má jisté nedostatky vyplývající z fyziologického zdravotního stavu. V případě mužů s politickými a společenskými ambicemi by však stejný potenciál měl trvat několik desítek let bez přerušení menopauzou. Čili s náskokem 10 let. Jsou však výjimky.

Jako spořádaný občan EU bych řekl: Greto Thunbergová, vrať se do školy; Louise Dedichen: drž klapačku.