Smekám před noblesou zedníka Gruntoráda vůči prof. Válkové

Byl jsem nečekaně příjemně – byť to zní paradoxně – překvapen průběhem nové společensko-politické kauzy, týkající se kandidatury Heleny Válkové na post ombudsmanky po paní Šabatové.

A musím smeknout nad noblesou vyučeného zedníka Jiřího Gruntoráda, někdejšího politického vězně, vůči prof. Heleně Válkové, teoretičce ochranného dohledu nad kriminálníky včetně politických vězňů.

Ombudsman/ka je velice citlivý post. Pozice české ombudsmanky/ombudsmana není vůbec „čučková“, byť si to leckdo myslí. Nemůže být oslyšena. Hájí práva občanů v paradoxních pozicích. Kde selhaly místní vyhlášky, rozhodnutí místních nezávislých soudů, dokonce jsou tu i kolize s vyššími stupni justice atd. Jde o lidská práva v konfliktu s právním systémem. Je to často poslední možnost.

Ombudsman musí dokonce řešit problémy mezi Ústavním soudem a občany.

Devětašedesátiletá právnička Helena Válková, současná zmocněnkyně vlády ČR pro lidská práva, bývalá ministryně spravedlnosti (29. 1. 2014 až 1. 5. 2015, rezignovala po dvou sporech se svými náměstky), na pozici ombudsmanky tedy rozhodně nepatří. Server INFO.CZ ji obvinil, že se podílela v 80. letech na šikanování disidentů v 80. letech skrze právní nástroj, zvaný „ochranný dohled.“ Nepodílela se. Byla teoretička.

Překvapila mne však její korektnost a slušnost, což u bývalých komunistů (H. V. byla v KSČ patrně od r. 1972 do r. 1989) a současných populistů není zvykem.

Paní prof. Válková prohlásila v páteční televizní debatě s bývalým disidentem Jiřím Gruntorádem na ČT24, že se kandidatury po debatě s prezidentem ČR Milošem Zemanem, jenž ji na tuto pozici navrhuje, klidně vzdá, ale on může její rezignaci odmítnout. Řekla, pokud cituji přesně: „Uvažuji o tom, že se nominace klidně vzdám, když pan prezident si bude myslet, že by to měla být funkce, kterou by měl zastávat někdo, kdo má lepší morální profil z hlediska dřívějšího členství v KSČ. Já si osobně myslím, že část veřejnosti má v tomto ohledu tak silný hlas, že ho budu respektovat. Nebudu ta, která bude dotčená jakýmkoli způsobem. Musíme dopřát sluchu i těm, kteří si myslí, že by to měl dělat někdo morálně bezúhonnější. Ale zatím mi to nikdo neříkal a v zákoně to není.“ To je kvalitní morální postoj.

No, budiž... Paní Válková posunula zodpovědnost za právní způsobilost české společnosti na prezidenta, jemuž může být systémovým oponentem. Je to zajímavý právní moment. Kontinentální právní systémy totiž řeší konflikty občanů společnosti s psaným zákonem. Britský a od něho odvozený americký systém práva má jiné pojetí. Řeší konflikt občana odlišně ve prospěch spravedlnosti vyváženě mezi občanem a psaným zákonem, přičemž rozpor mezi spravedlností a psaným zákonem není nutné dokazovat. V tom má anglo-americké pojetí spravedlnosti velký náskok.

Jiří Gruntorád odpověděl paní Válkové velmi moudře: „Někdo, kdo by se měl zabývat ochranou lidských práv, a do roku 1989 nevěděl, co jsou to lidská práva, tak tady je ten problém s osobní integritou. Ne v členství v komunistické straně.“

Bez zášti a zcela korektně, byť si s komunistickým kriminálem a ochranným dohledem užil svoje, reagoval velmi důstojně. Já bych to nedokázal.

Neznám se osobně s paní Válkovou, zato se znám osobně s Jiřím Gruntorádem, neboť jsme sdíleli v letech 1981 až 1982 společné vězení v Minkovicích. Nemohu se nepodělit o své úsudky a osobní zkušenosti v této kauze.

Paní Válková byla vždy právní teoretičkou, výzkumnicí a posléze pedagožkou. Učila tomu, čemu nikdy – patrně v kontextu se svým současným angažmá – nemohla věřit. Nikdy nebyla v exekutivních složkách výkonu justice, čili soudkyní, prokurátorkou/státní zástupkyní, ani advokátkou. Nesoudila, neobžalovávala. Byla to čistá „právní myš“, justiční nula. Pouze zkoumala právo a poté vychovávala juristy až do roku 2011. Pane jo...

Šikovně se uchýlila k malé lži. A ta jí podrazila nohy. Její tvrzení, že neznala roli krvavého komunistického prokurátora Josefa Urválka, svého nadřízeného v kriminologickém ústavu, který poslal na smrt desítky politických odpůrců režimu včetně Rudolfa Slánského a Milady Horákové, a údajně spolupodepsal články v časopise Prokuratura v roce 1979 a 1981, je naprostá blbost. Lež. Válková články napsala, i když tvrdí, že Urválek je „spolupřipodepsal“.

Psal jsem o fotbale od roku 1969. Kdybych neznal úlohu Františka Pláničky nebo Pepiho Bicana v českém fotbale, s nimiž jsem se na hřišti také nepotkal (s Bicanem jsem si aspoň dvakrát zahrál ve veteránské novinářské jedenáctce), tak bych byl profesně vyřízený.

Jenže Josef Urválek spáchal sebevraždu v roce 1979.

Těžko mohl připodepsat článek H. Válkové v r. 1981, dokonce i těžko v roce 1979. Lhát se nemá, paní profesorko. Byl legendou komunistické justice, kterou znal každý student I. ročníku práv. To ponechávám bez komentáře.

Mladá výzkumná pracovnice kriminologického ústavu buď nedávala ve škole pozor, nebo neznala lidi, s nimiž chodila do práce. Institut „ochranného dohledu“ byl v prvním plánu zřízen pro recidivicisty, notorické kriminálníky. Sáhnout po jeho využití proti politickým disidentům, z nichž systém snadno nadělal recidivisty, byla jen otázkou rutiny. Sám jsem to zažil. Kdykoliv se něco kriminálně či politicky závažného odehrálo, zvonila u nás doma policie, udělala razii, prohlídku bytu, děti byly vyděšené, odvezli mě i na dva dny. Výzkumná pracovnice uplatňování práva o tom však nic nevěděla...

Z druhé strany: byl jsem spoluvězněm Jiřího Gruntoráda v Minkovicích. Považoval jsem ho za morálně naprosto nejčistšího disidenta. Snášel věznění s naprostým nadhledem, i když byl často dáván „do díry“, čili na oddělení OVKT (Oddělení pro výkon kázeňských trestů), nebo na tzv. ZO, Zvláštní oddělení, kde byly kruté pracovní normy, nemilosrdný denní režim, poloviční dávky stravy, žádné vycházky do kotců. Byl systematicky ničen, ale jen se stoicky usmíval. Od roku 1978 organizoval vydávání exilové literatury. Po roce 1990 mohl legalizovat svůj projekt „Libri exhibiti“. Je nesmírně inteligentní, byť mu v tehdejším systému zbylo leda tak vyučit se zedníkem. Jeho aktivity mu „vydaly“ celkem na zhruba pět let vězení plus tři roky ochranného dohledu.

Na rozdíl od Jirky Gruntoráda byl ve vězení jiný disident Jirka Wolf o váze 50 kg neúprosným oponentem pořádků „v lochu“. Stokilový bachař Vondruška, později dvojnásobný poslanec PS PČR, s ním mlátil o zeď a vrážel mu obušek do žeber. Wolf skončil ve Valdicích. Svědčil jsem proti Vondruškovi v roce 2013 u soudu v Liberci. Stejně byl osvobozen. Co naděláš, když je tento demokratický režim prokvetlý komunismem až do justice. Vondruška od soudu odešel na zasedání libereckého krajského zastupitelstva.

Petr Cibulka byl v Minkovicích vždy provokatérem, když argumentoval lidskými právy na základě přijatých úmluv s účastí Československa. Klidně se nechal zbít do krve. Měl ochranný dohled do roku 1989. Jiný disident Jirka Chum z Kladna, který pověsil Antonínovi Zápotockému na kladenském náměstí batoh a kabát se vzkazem „Tondo, už běž“, se také jen smál. Měl dva metry a každý bachař si to rozmyslel. I když byli ti bachaři ve dvou, tak si na něj netroufli. Sroloval by je na dvě doby, jenže on byl noblesní smířlivý a dobrosrdečný typ. Po ukončení trestu měl ochranný dohled tři roky.

To byly jen drobné korektní poznámky na účet paní prof. Heleny Válkové, která nikdy nic nevěděla o realitě ochranného ohledu, ačkoliv za zpracování tématu získala doktorát a titul kandidátky věd. Opět: Pane jo...