Víte, co je to ďad? Asi většinou nikoliv. Škoda. Ale vysvětlím. Zdá se mi to aktuální. Klasický ďad v naší současné společnosti velmi chybí. Příliš se vyvinula forma novodobých ďadů.
Měl jsem česko-německého otce a slovenskou matku. Moje máma, jiskřivá dáma z oravské části slovensko-polského pomezí, z malorolnické a posléze kulacké rodiny, měla jednu zásadní schopnost. Pojmenovávat správně věci v břitkém fenomenologickém módu s bravurní přesností a s použitím originálního jazyka svého rodného regionu.
Měl daleko k řeči zakladatele fenomenologie Edmunda Husserla, ale byl daleko přesnější. Ďad byl na Oravě člověk, který byl patrně značně nesvéprávný, ale nikdo to neřešil. Nebyl to ani obecní blázen, něco jako v Čechách „Pepek Vyskoč“ ze Švejka.
ĎAD JE VLASTNĚ PROFESE
Ďad byl na Oravě instituce. Stejně jako rychtář, učitel, kněz nebo místní lékař. Dokonce jsem přesvědčen o tom, že vesnice, která neměla svého ďada, byla společensky méněcenná.
Ďad neměl profesi, neboť nebyl schopný žádné dosáhnout cestou byť velmi zjednodušeného vzdělání či školení. Profesí ďada bylo být ďadem. Byl to ten nejubožejší člověk z vesnice. Jeho definice je velmi vzdálena pojmu dnešního bezdomovce. Byl to vážený občan, který si nedokázal uvědomit svou trpnou existenci, nikdy si nestěžoval, přesto si žil docela dobře.
Bydlel většinou v místní pastoušce, což byla státem řízená sociální instituce v domovské obci za Rakouska-Uherska i za první Československé republiky. Nebo někde jinde, kde mu hodní lidé poskytli místo k přebývání. Skoro nic nepotřeboval. Nežebral, protože samospádem vždy dostal všechno, aby přežil a cítil se dobře.
Ďad byl člověk, kterému každý dal kousek chleba, preclík, cigaretu, zaplatil mu pivo, koupil láhev vína. Lidé mu vyprali, zašili, pozvali ho na oběd, obdarovávali ho starším oblečením i nějakými krejcary. Všichni ho zdálky zdravili jako starostu. Každý s ním prohodil větu. Na ďadovi si totiž skoro všichni léčili svá provinění, že ve svém životě neučinili všechno úplně poctivě, mají se dobře a lépe. Projevovali na něm své sociální cítění. Ďad byl vyrovnávací společenský element. Měl pocit důležitosti.
PŘEŽIL I VÍTĚZNÝ ÚNOR
Ďad nebyl obtížný. Naopak se užitečně zjevoval, když bylo třeba. Přišel se nabídnout, že zamete před barákem za kousek chleba se slaninou, když od něj odešli fasádníci či pokrývači. Přišel pomoct při sklizni, když nebylo dost lidí, za hrnek mléka a kousek chleba s máslem. Když někde hořelo, tak přišel mezi prvními a nosil vědra s vodou.
Instituce ďada přežila Rakousko-Uhersko, první republiku, protektorát, dokonce Vítězný Únor, 50. a 60. léta. I komunista nabídl ďadovi cigáro a dal mu pětikorunu. Žádné humanitární organizace tehdy v Československu prakticky nebyly.
BÁSNÍK HOLUB
Ďady téměř zahubila husákovská normalizace (ta ostatně nelikvidovala jen ďady), během níž byli zavíráni do kriminálů kvůli neplnění pracovní povinnosti a příživnictví. Sami netušili, proč jsou kriminalizováni, ničemu nerozuměli, když je soudy odsuzovaly. Protože byli prostě ďadové. A tak z nich byli ďadi i v kriminále, protože tam to všichni chápali. Spoluvězni a dokonce i bachaři. Po roce 1989 byli ďadi zcela nezaslouženě začleněni mezi bezdomovce.
Naštěstí ďadi jsou svým sociálním určením institucí zcela nezničitelnou. Několik jich díky přívětivosti lokálního prostředí jistých regionů, které neztratily své duševní zdraví, přežilo. Například v mé domovské obci Česká Lípa, tvrdém to sudetském mentálním klimatu, přežil jistý Standa Holub. Je to rozvinutý typ. Kromě tradičních atributů ďada je naivním básníkem. Už je mu přes sedmdesát. Jeho fanklub občas vydá v jisté improvizované podobě pár desítek exemplářů jeho básnických sbírek. Štamgasti místních restaurací se složí na honorář. Oslav jeho narozenin se dokonce účastní i zdejší místostarosta či jiný hodnostář. Je de facto celebritou. Strašně rád řeční. Označení ďad se zde obecně vžilo díky osvětě naší rodiny.
ROZVOJ ĎADA
Mám pocit, že institut ďada se v poslední době u nás vyvíjí. Nevědomě do něj vstoupili mnozí lokální i top politikové. Jsou to rovněž vážení občané, kteří si neuvědomují trpnost své existence. Mají pocit své důležitosti. Také je jim projevována. Rádi řeční. Také se o ně stará stát. Žijí ve VIP státních pastouškách či vydatně subvencovaných sídlech. Místo sociálních dávek mají ústavní platy, odměny zastupitelů, náhrady, další hrazené výdaje. Skoro každý jim něco rád dá. Motiv je odlišný, ale účinek podobný. Dlouho trvá, než se ušlechtilý úmysl projeví pozitivně. Mohou kydat své myšlenky on-line či dokonce v přímých televizních přenosech, i když mají nezřídka stejnou hodnotu jako verše „kultovního“ básníka Holuba.
V jednom se však tito novodobí ďadové od těch tradičních liší. Většinou nikdy nepřiběhnou s vědrem vody, když hoří.
