Většinou jsem každý rok propadl předvánočnímu stresu. Sháněl, nakupoval, zařizoval. Letos tomuto šílenství úspěšně unikám. Zachránil mě pes. Je to opravdu největší přítel člověka.
Pořídil jsem si na konci listopadu předčasný vánoční dárek. Nového psa. Měl jsem to v plánu později, ale když jsem viděl toho čokoládového labradora, kterého mi nabídla jedna starší paní, tak se mi zachvělo srdce. Okamžitě jsem si ho odvezl. Paní ho nezvládala výchovně ani fyzicky, i když se velmi snažila, protože v sedmi měsících vážil čtyřicet kilo. Taktně pominu důvody, proč ho měla.
Věděl jsem, že s ním bude spousta práce, protože býval doma v bytě až deset hodin sám a často v kleci. Skutečnost předčila veškerá očekávání. Nikdy jsem se se žádným psem tolik nenadřel. Traumatizovaný a přespříliš energický pejsek toho moc neuměl, trpěl nedostatkem pohybu, byl minimálně zvyklý na lidi a psy. Na každého se vrhal v tom nejlepším úmyslu se seznámit, chňapal obrovskou tlamou po rukách. Nekousal, pouze to považoval za důvěrný kontakt. Asi tak po deseti dnech jsem si myslel, že to vzdám. Ale odolávám a asi odolám.
Stále se spolu učíme. Každý den něco. Děláme velké pokroky. Už se nevrhá, poslouchá, už nosí i pantofle, chodí i bez vodítka, Už mi v klidu leží u nohou i v hospodě, když jdu na dvě. Uklidní se za tři minuty. Teď ho učím, aby vítal nedevastujícím způsobem. A také aby vydržel doma aspoň dvě tři hodinky sám a nezboural kvartýr. Postupujeme po minutách.
Počáteční napětí a občasné rozladění, když se ve výchově něco hned nedařilo, nahradilo velké uspokojení. Vánoce se valem blíží. Skoro všichni šílí, nákupní horečka vrcholí. Já nic nemám. Pes nemůže jít se mnou zatím do žádného obchodu, protože v úmyslu nikoliv zlém jednou otočkou smete půl regálu. Na příslušné povely stojí a sedne, ale jen na chvíli, zvědavost ho vždy přemůže. Radostné vrcení a mávání mohutným ocasem je katastrofou pro značný sortiment zboží menší velikosti.
Přestože je to den ode dne lepší, tak ho nemůžu uvázat před supermarketem a jít nakoupit. Ještě tam neumí stát sám v klidu a čekat. Urval by jakýkoliv klandr. Dvakrát už přetrhl kovové řetězové vodítko. Už má pětačtyřicet kilo a doufám, že se na padesáti zastaví. Nakoupit si můžu jen tehdy, když mi ho někdo z rodiny nebo kamarád chvíli podrží. A tak stíhám kupovat jen to nejnutnější. Procházení nákupních galerii a butiků odpadlo. Ještě to není úplně bezpečné. Nikoliv pro lidi okolo, ale pro mě, že bych to nemusel fyzicky vydržet, i když už teď mám kondici jako v pětadvaceti.
Raduje se z každého pohybu venku. Půlku procházky táhne jako domácí kůň. Třikrát nebo čtyřikrát denně se převlékám, protože s ním chodím domů úplně zpocený na hraně anaerobní kapacity. Bolí mě každý sval a kloub, i když se to lepší. Aspoň nemusím chodit do posilovny, beztak je to většinou drahé. Ušetřím spoustu peněz, protože je nemůžu utratit.
Doma se změní v tu nejmilejší bytost na světě, i když je to rošťák, kramář, skoro pořád si chce hrát a chovat se (pane jo, při těch kilech). Ale už přeci jen občas umdlévá, plácne sebou a spí, nebo jen tak leží a po očku mě pozoruje, jak pracuju. Už mi nestrká tlamu do klávesnice. Leží mi u nohou. Bude to skvělý pes.
Spousta lidí o Vánocích finančně vykrvácí a má z nich pocuchané nervy. Já o těchto Vánocích zbohatnu. Nejen o ty ušetřené peníze. Ale pořídil jsem si 45 kilo lásky. A to jen tak neseženete.
Díky, pejsku.
