Pavel Skramlík

Ejhle, listopad… Hrad prohrává i s novými spojenci, Kojzarové vstávají

22. 11. 2015 21:25:00
Patrně se v těchto dnech děje něco, co bude mít v krátké době mnohem větší dopad než minuty v televizním zpravodajství a publicistice. Prostě je zase listopad...

Mezi 17. a 22. listopadem vznikla nová politická mapa. Pan prezident Miloš Zeman, jehož vynesl na politické výsluní listopad 1989 jako inteligentní i zábavnou osobnost a těžkou váhu v politicko-ekonomických disputacích, trousící bonmoty, během šesti dnů listopadu 2015 zřejmě prohrál příští prezidentské volby. Nebo si o to hlasitě řekl. Ale už jako muž, jemuž za poslední rok díky rusko-čínským diplomatickým eskapádám příznivců valem ubývá, dochází mu pára a občas lze s úspěchem pochybovat o příčetnosti jeho výroků.

Už loňský listopad na Albertově, který byl kombinací fotbalu (červené karty), vaječné omelety a nevydařeného páně Zemanova rétorického cvičení, nápadně naznačil, že něco není v pořádku. Málokdo však očekával, že pan prezident opakuje „albertovskou chybu“. On však předčil očekávání a přišel s ekvivalentem, tzv. „albertovskou minelou“.

Nechal uzavřít 17. listopadu Albertov studentům, což se zhruba rovná témuž, jako kdyby před ligovým zápasem fotbalistům Sparty uzavřel před svým mítinkem stadion a sparťany vyhnal odkopat utkání na Letenskou pláň. Před pódium byla vpuštěna jen pečlivě vybraná klaka a na něj vstoupil pan prezident s novými spojenci, prostořekými populisty, zástupci Bloku proti islámu a Úsvitu – národní koalice (někde poblíž se zřejmě tiše pochechtával jejich další tichý soukojenec Tomio Okamura). A přihřál jim polívčičku. Pana senátora Veleby, lídra zemanovské partaje SPOZ, si skoro nikdo ani nevšiml.

Po mediálních a komentátorských přestřelkách se na Albertově sešlo 22. listopadu na „náhradních“ a nekonfrontačních oslavách zhruba 5000 studentů a občanů s jednoznačnou podporou akademických lídrů a za neoficiální účasti řady politiků. Mnoho lidí se pak přesunulo na Václavské náměstí na shromáždění, organizované platformou Setkání dobré vůle, na němž byl pan prezident vyzván k odstoupení. Na těchto dvou akcích bylo mnohem více lidí, než čítala hradní klaka 17. listopadu.

„Albertovská minela“ se stala zřejmě silnou motivací i pro tradičně opatrného a nepříliš charismatického premiéra Bohuslava Sobotku, šéfa sociálních demokratů, když na adresu Miloše Zemana otevřeně prohlásil, že „nejvyšší ústavní činitel země, která má hlubokou humanistickou a demokratickou tradici, by neměl vystupovat na shromáždění xenofobní sekty, které bylo naplněno šířením intenzivní nenávisti. V současné chvíli jsme všichni v sociální demokracii na pana prezidenta strašně naštvaní za to, co udělal.“

Dost nápadně se takto během pár dnů vytvořila nová politická mapa. Prezident má spojence v uskupení populistů, extrémistů a SPOZ, sociální demokracie je proti němu, hnutí ANO se Miloše Zemana určitě zastávat nebude. Pozici sociálních demokratů to přece neposiluje. Komunisté se jen smějí, opozice je pochopitelně ostrá a boduje. Prezident se posouvá někam, kde doznívá echo památného výroku Milouše Jakeše o „kůlu v plotě“.

Těžko říci, jak velká pošetilost se musela odehrát v hlavě „prvního lidového prezidenta“, aby rozehrál tuto partii. Populisté ho jen pragmaticky využili s jeho souhlasem a jistě se dobře baví. Libují si, jaký to byl skvělý tah. Panu Zemanovi však už zbyl jenom jeden skutečný a trvalý spojenec – tiskový mluvčí Jiří Ovčáček. Je skutečně složité odhadnout, jak hluboké hnutí mysli se muselo odehrát v duši tohoto bezesporu talentovaného mladého muže, aby s tak frenetickou zaujatostí hájil kroky své bosse. Pravda, vynalézavost a pragmatická vykutálenost mu poněkud chybí, ale před jeho odvahou nelze než smeknout.

Podle výroků v médiích označuje akci studentů 17. listopadu za provokaci a v argumentaci ve prospěch Miloše Zemana z hlediska podpory extrémistů a xenofobů používá tak eskamotážní spletenec manipulací, lží a dezinterpretací, že jeho odvaha musí být skutečně bezbřehá. Nám starším připomíná počínání Jiřího Ovčáčka proslulého sekerníka z redakce Rudého práva z let před rokem 1989 Jaroslava Kojzara.

Soudruh komentátor Kojzar, který systematicky dělal z odpůrců totality pomatené zrádce, odpadlíky, zločince a troskotance s podporou západního kapitálu, nemusel být vůbec žádný nebojsa, neboť měl v zádech podporu velké strany a jednolité demokratické vlády komunistů a jejich kolaborantů. Jiří Ovčáček má arsenál poněkud chudší. Musí v tom „bruslit“ mnohem opatrněji, alespoň pokud demokracie nebude zrušena. Hlavu státu už nepodporují masy, ani Lidové milice, ani StB, ani velké strany, jen ty malé a jen menšinoví extrémisté, kteří se dřív posílali do Minkovic. Ještě chvíli bude působit, že kdokoliv prosloví výrok proti Miloši Zemanovi, tak bude zařazen do lumpen-kavárny, což je aktuální demokratický ekvivalent vůči Chartě 77, VONSu atd. Jenže časem se unaví i „demokratická veřejnost“, která Miloše Zemana volila. Pokrok v tomto směru tedy zajisté nastal. Bude i v tom, že nakonec nebude jeden kůl v plotě, ale dva.

Autor: Pavel Skramlík | karma: 17.20 | přečteno: 667 ×
Poslední články autora