Etika rvačky se vytratila. Z hospody i ze společnosti

Termín "etika rvačky" je určitě zvláštní, zdánlivě se možná obě slova dokonce vylučují. Není to tak.

Zaujal mě poslední vývoj kauzy novoborských cikánských "mačeteros". Byl jsem dost zděšený, ale nikoliv z toho, že státní zástupce stále trvá na tom, že šlo o pokus o vraždu spáchaný v organizované skupině. A za to by měli ti smaví chlapci dostat až 20 let či výjimečný rest. Romové jednomu z protivníků rozbili hlavu tak, že kdyby lékaři včas nezasáhli, tak mohl umřít. Nikoliv však mačetou, ale nějakou holí, alespoň dle znaleckého posudku. Ostatní zranění byla takřka bagatelní.

Tito borci by však měli být potrestáni nikoliv proto, že někoho bili, ale protože se prali bez etiky rvačky, tradiční v Čechách a přinejmenším v oblasti Sudet, v níž mám rovněž kořeny. Bez etiky rvačky jsou nebezpeční ještě dříve, než se do rvačky pustí. Měli by být potrestáni soudně a nepodmíněně dříve, než někoho zraní. Protože jsou nebezpeční. Nemám pro ně ani slovo omluvy.

Musím se ne zcela ochotně přiznat k tomu, že moje mládí a jinošství bylo plné hospodských rvaček. Pro tento účel však je toho třeba. Nemůžu za to. Byl to místní folklór. Když jsem byl mladý, tak skoro každá zábava v obcích mého zrání -  v České Lípě, Novém Boru, Volfarticích, Dolní Libchavě, Manušicích, Nové Vsi, Sosnové, Novém Oldřichově, Trávníku, Dolní či Horní Světlé, Cvikově, Krompachu atd. - končila bitkou. Pral jsem se často, nebylo vyhnutí. Během "čajů o páté", vesnických tancovaček, hasičských či zahrádkářských plesů a podobně to byl takřka obyčej. Kdyby ke rvačce nedošlo, tak by zřejmě nebyl nikdo spokojený, možná včetně hospodského.

Rvačky však měly svou jasnou etiku. Chlapi nebo kluci se většinou nemlátili pěstmi. Není možné přijít každé pondělí do práce či do školy se strženou kůží na kloubech prstů. Předně se fackovalo. To je jen na opuchlou tvář nebo monokl. Silnějším kalibrem byla klasická "česká dlaňovka". Ale po ní už mohla prasknout čelist nebo lícní kost. Každý to věděl. Po fackách nebo dlaňovkách obvykle následoval "zápas". Soupeři se na sebe vrhli, sevřeli se v důvěrném objetí a váleli se po zemi, dokud jeden z nich nezískal převahu, na protivníkovi seděl a zasadil mu další facky, dlaňovky a rány pěstí. Pak ho nechal.

Velmi často se využívalo institutu "pojď ven". Frajeři před hospodou si to rozdali na férovku a netahali do toho ostatní.

Pokud došlo v hospodě v nevyhnutelném případě k hromadné rvačce, což se stávalo často i z velmi malicherných příčin, tak se fackovalo, zápasilo, ale s agresivnějšími prostředky se šetřilo. Židle se používaly hlavně k obraně nebo k házení. Nohy se trhaly hlavně od lepených stolů (prakticky nikdy od židlí) a používaly se zejména v defenzívě a k zastrašení. Nikoliv k útoku. Pokud někdo urazil o stůl půllitr, aby mu zbylo v ruce ucho s ostrými hranami, tak se na něj většinou vrhli bojovníci obou stran, aby mu zabránili v útoku. To už by bylo přes čáru. Nepoužívaly se nože. Nikdo nikdy nechtěl někoho zabít či zranit, jenom převálcovat.

Hospodské bitky většinou končily jen modřinami a monokly, prakticky nikdy vážnými zraněními. Místní policajti - tehdy příslušníci SNB - řešili situaci s přehledem. Vynikal mezi nimi jistý kapitán Kulhavý. Na zavolání hospodského přijel před hospodu gazíkem s dalšími třemi policisty. Ty, kteří se ještě prali, od sebe odtrhli, osobně jim nafackovali a odvezli je na stanici. Kpt. Kulhavý se chlubil se tím, že v životě nenapsal hlášení delší než na pět řádků strojopisu. Rváčům nabídl, že můžou být 48 hodin za katrem a pak budou obviněni z výtržnictví a ublížení na zdraví a půjdou do vazby, nebo si podají ruce, zaplatí pokutu za přestupek a slíbí, že už se rvát nebudou. Jinak za to příště zaplatí i s úroky. Fungovalo to skvěle.

A dneska? Všichni se pokud možno hned kopou do různých částí těla i do obličeje ve snaze způsobit co nejrychleji zranění, které vyřadí soupeře z boje. Žádné facky nebo dlaňovky. Berou do rukou baseballové pálky ve snaze soupeře zabít či zranit. Je to zcela určitě také důsledek televizní produkce na desítkách kanálů, v jejichž filmech se bojovníci tlučou hlava nehlava a všichni pořád stojí na nohách... Je to naprostý nesmysl. Kdo zažil "ostrou" rvačku, tak ví, že jediný vydařený kop či jediná povedená rána pěstí, loktem, kolenem nebo pálkou všechno ukončí.

Abych se vrátil na začátek k novoborským "mačeteros". Byl to evidentně neomluvitelný útok zastrašujícího charakteru bez použití nožů a ani ta mačeta, jejíž původ a použití dodnes policie neobjasnila, nesvědčí o úmyslu někoho zabít. Nicméně útok bez tradiční regionální etiky rvaček zaslouží nejvyšší opovržení a nepodmíněné tresty bez ohledu na následky. Prostě MY, tradiční vysloužilí rváči ze Sudet, jsme to takhle nikdy nedělali. Rvali jsme se čestně.

Etika obyčejné rvačky má bohužel konsekvenci v celospolečenském dění. Svou etiku ztratil i politický boj. Tyto prvky se kopírují. V politice je hlavní zbraní nikoliv střetnutí myšlenek a vlivů, ale podraz, zrada, intrika, insinuace, zákeřná hra, korupce. Případ novoborských "mačeteros" má se součanou vládní krizí po odvolání Karoliny Peake z funkce ministryně obrany po osmi dnech daleko více souvislostí, než bychom si dokázali připustit. Těším se na chvíli, až toto téma budu moci více rozvinout.

Poznámka: Řekl jsem si někdy v srpnu, že na tento blog už po napadení mé manželky Kláry Samkové týdeníkem Reflex kvůli prezidentské kandidatuře - vyfabulované pod tlakem inzertní lobby zhruba v tom duchu, že je to úplná kráva - už nebudu psát. Naprosto mě znechutila diskusní kultura pod blogem. Odvolávám to. Klára musela vzdát závěr kampaně před uzávěrkou prezidentských přihlášek kvůli tomu, že vážně onemocněla. Musel jí být vyoperován nádor na slinné žláze v ústní dutině. Byla to velmi složitá životní situace, která přeskupuje priority. Šlo jí o život a nějaká kandidatura na cokoli byla důležitá asi jako psí lejno u stanice metra. Takže ještě něco napíšu, už není nejhůř...