Novináři jsou korumpováni? Ano! Ale víte jak? Penězi ne!

Česko by mělo pořádat mistrovství světa v plácání nesmyslů. Protože je k tomu z hlediska četnosti plácání nesmyslů zcela kompetentní. Nesmysly plácají už i ti, co je dřív neplácali. Poslední nesmysl s fatálním dopadem plácl Ladislav Jakl, tajemník prezidenta republiky. Nařkl novináře MFDnes, že se nechávají korumpovat. Tuto krávovinu od něj bohužel převzala řada médií a bohužel i bloggerů. Účinek je takřka kolosálně manipulativní. Já se musím českých médií zastat.

Dokonce si myslím, že i Ladislav Jakl, jinak mně osobně sympatický hradní rocker, dobře ví, že vyřkl hovadinu. Ale dobře mířenou. Jakl je chytrý. Využil situace, že česká veřejnost je vůči českým médiím podezřívavá, že slouží tu onomu, tu tamtomu. Za prachy. No tak foukl do ohýnku kyslík. Hodil prasárny státních služeb, státních aparátnických departementů, stranických a agenturních specialistů na média, protože ta jsou jednoduchým cílem. Tam je však ta korupce, ne v médiích.

Je to všechno úplně jinak než jak naznačil pan Jakl. Před rokem 1989 to chodilo tak, že se informace musely shánět, jinak se jelo z četky (míním státní agenturu ČTK) a zbytek publicistiky dělali zapálení idealisté pro sport, kulturu a různé obory bez vztahu k politice. Informací byl nedostatek a ti příliš iniciativní novináři byli nežádoucí. Připouštělo se psát reportáže o Jiráskově Hronově či o volejbalovém turnaji v Dřevěnici, ale běda tomu, kdo se pustil dál.

Dnes je to opačně. Informací je přetlak. Redaktory a redakce atakují neustále PR agentury, reklamní agentury, stovky tiskových mluvčích všech možných úřadů, organizací, svazů, asociací, federací, sdružení, firem, holdingů, partají, samozřejmě také ministerstev, státních úřadů. Včetně policie a tajných služeb. Dodávají častro téměř hotové kauzy. Stačí si vybrat a záleží zejména na ctižádosti.

Záleží také na vztazích. Určitým vytipovaným novinářům, kteří neprozradí zdroj a jsou v tom dostatečně otestováni (například u soudu), dodají kauzy přímo pracovníci tajných služeb, policie či státní správy. Včetně záznamů odposlechů telefonických hovorů. Účelově. Jak by se k nim ti novináři jinak dostali? Dostanou hotové zboží. Část spisu, odposlechy, přesné zadání. Pokud obstojí, dostanou za čas další kauzu, aby mohli být slavní. Tak to chodí na všech úrovních. Místní aféry z magistrátu města a okresní správy policie ČR, krajské aféry z úřadu hejtmana a krajského ředitelství policie, celostátní aféry z policejního prezídia, ministerstev, dalších státních úřadů včetně policie a BIS. Vždy je tu rozpor - komu prospět, komu uškodit. Otázka svědomí a plutí v proudu...

V druhé řadě politické kauzy přicházejí hlavně od specializovaných PR agentur. Je jich daleko víc než médií, tlačí se do všech redakci ostopéro. Většina politických skandálů, úplatkářských afér a majetkových kauz se dostane do médií díky PR agenturám. Využívají ctižádosti reporérů, kteří chtějí přijít s "něčím velkým". Své náměty reportéři přednášejí na redakčních poradách.

A tam začíná další úroveň. Ta je o tom, odkud přichází inzerce. Vydavatelství a jednotlivá média mají smlouvy s reklamními agenturami, které kupují celé strany deníků, týdeníků, banery serverů atd. jako inzertní prostor pro své kampaně. Těm agenturám je jedno, jestli jde o zájmy politické strany nebo výrobce deodorantů. Vyžadují loajalitu vůči svému produktu za prachy. Avšak některé reklamní agentury překračují rámec čirého byznysu. Dělají politiku. Kupují předem inzertní strany na předem neurčený produkt a co na nich bude je úplně jedno. Za výhodnou cenu. Zda to bude inzerce sponzora strany nebo marketing strany samotné je úplně fuk. Ale perou peníze. Přes inzerci v médiích lze nadělat pro činnost politických stran stamilióny. Informován je pouze ředitel vydavatelství nebo šéfredaktor média. Pokud redaktor se svou kauzou, dodanou PR agenturou či spojencem na příslušném úřadě, vybočí z rámce byznysu, tak je "uklidněn" nebo vyhozen.

Vydavatel vydělá. Novinář nikoliv. To je většinou idealista. Jsou samozřejmě výjimky, ale dočasné a v minimu.

Takhle to prostě chodí. Nebo si snad myslíte, že novináři v Čechách vyrábějí své kauzy tak, že leží ve dne či v noci s náslechovými "trombóny" a fotoaparáty před rezidencemi politických, zákulisních či show-byznysových celebrit? To funguje možná v Americe, kde jsou špičkoví novináři placeni tak dobře, že si sami najmou agenturu, aby jim diskrétně pomohla i se svým technickým vybavením.

V tomto státě je všechno založeno na práskačství a zákulisní mediální hře. Udávají se politici, hvězdy šoubyznysu, dokonce i vědci. Nejmenší profit z toho mají novináři samotní. Ti dobří berou 35 000 hrubého, ti špičkoví o něco více. Ti se však obvykle vyhazují kvůli snižování nákladů a berou se mladí, ctižádostiví, za 25 000 základního platu. Ti nejšikovnější toho dokáží využít, že napíší knihy v jistém selektivním režimu o různých kmotrech a podobně. Ale nikdy se nepustí proti proudu, z něhož dostávají informace. Snaží se přežít. 

Takhle to je, pane Jakle.