Co má společného Václav Havel s Rakušanem Andreasem Hoferem?

Měl jsem nutnání napsat spontánní blog na téma smrti Václava Havla hned tu adventní neděli, kdy se rozšířila zpráva o jeho smrti. Ale pak jsem si řekl, že se bez něj blogosféra klidně obejde. Pak jsem se skoro udusil z těch dvou extrémů. Na jedné straně byla glorifikace, na niž nejsme zvyklí, neboť jsme všichni svým způsobem Švejci. Na druhé straně tolik neúcty, sprostosti, denuciace a pochybovačnosti vůči osobnosti člověka, jehož přijal celý svět jako hrdinu. Nedostatek respektu vůči člověku, jenž se sám nepovažoval za dokonalého a neomylného, byl skromný a nazýval věci vždy pravými jmény. Byl totiž stále stejný, a to každý neumí. A my už neumíme být ani slušní.  Nechal jsem se vyprovokovat až nyní, když jsem četl blogy o tom, jak do voskového srdce před Národním divadlem, vyrobeného z posbíraných pietních svíček, chodí lidé močit a feťáci si tam prý píchají péčko. 

Přečetl jsem všechny prosincové bloggerské články na důležitých portálech po Havlově smrti a vážím si především dvou, které napsali na idnes Pavel Přeučil a Vlastik Fürst. Z většiny ostatních mi bylo na blití. Nyní je mi ještě hůře.

Nebyl jsem přítelem Václava Havla. Spíš jeho občasným křovím. Od ledna roku 1990 jsem zažíval neformální redakční rady obnovených Lidových novin každé první úterý v měsíci za dob Jiřího Rumla, otce Jana Rumla a trenéra mládeže pražské Sparty Jakuba Rumla. Nastoupil jsem 1. 1. 1990 jako sporťák, redakce tehdy sídlila na rohu Opletalky a Václaváku. Havel přicházíval zadem z Opletalky po stejných točitých vrzavých schodech do sazárny a metérny, po nichž běhávali Rudolf Těsnohlídek, Eduard Bass, Karel Poláček či Karel Čapek, ale i Tomáš Garrigue Masaryk. Za více než 60 let nebyly vyměněny.

Na těch redakčních radách, na něž chodili Jiří Dienstbier st., Petr Pithart, Rudolf Zeman, Jan Petránek, Petr Uhl, Václav Benda a další, se fest chlastalo. Havel nikdy nebyl "na šrot" a bavil se s lidmi z redakce jako se sobě rovnými. Chtěl toho vždycky spoustu vědět a sám rozumy nerozdával, i když to měl běžně v popisu práce.

Nejvíce jsem mu byl nablízku kolem Silvestrů v roce 1993 a 1994 (ještě za života paní Olgy), kdy jsme s přáteli Pavlem Puškinem (mimochodem potomkem ruského básníka Sergeje Puškina z přímé linie) a rakouským hoteliérem Wolframem Huberem nejprve připravili lyžařské kursy pro děti z dětských domovů, o něž se starala Nadace Olgy Havlové. Poté jsme zorganizovali i zimní dovolené Václava Havla v pohádkovém hotelu Rot-Flüh v rakouském Haldensee, v němž jste si mohli objednat, zda vám bude do pokoje trubičkami foukat vůně z červených růží nebo šalvěje. Havel se během nich poprvé postavil na běžky. Večer mi vždy na rovinu řekl, čemu v Čechách nerozumí - týkalo se to hlavně fotbalu, hokeje a olympismu - a  co mu k tomu mužu říct. Uměl naslouchat, v tom byl úžasný, nehrál si na Všeználka.

Ptal jsem se tehdy Wolframa Hubera, proč tak strašně stojí o to, aby Václav Havel u něj trávil dovolenou. Odpověď byla překvapivá. "On je pro mě stejným hrdinou jako Andreas Hofer, vůdce povstání tyrolských sedláků v 19. století. Hofer několikrát dobyl Innsbruck, Havel dobyl celý svět. Hofer a Havel jsou největšími vůdci naší doby," řekl mi tehdy Wolfram Huber.

Je tomu dnes těžké rozumět bez tehdejšího přímého kontextu s rakouským vlastencem Wolframem Huberem, jenž se ztotožnil s Andreasem Hoferem, hrdinou počátku 19. století v Tyrolsku a s Václavem Havlem, hrdinou 90. let 20. století pro celý svět. Havlovy dovolené tenkrát stály Hubera  obrovské peníze, jen v pití co láhev vína, to tehdy tisíc rakouských šilinků, ale on byl šťastný. Byl pyšný, že hostil Václava Havla, i když reklamu pro hotel Rot-Flüh vůbec nepotřeboval. Jezdily do něj největší celebrity z celého světa a tvrdě platily. Nikoliv Havel. Od chlastaček v LN, potažmo od zmíněných Silvestrů, jsem vskutku věděl, jak Václav Havel není lidsky dokonalý, protože rád "pařil", strašně hulil a byl prostě lídrem "party" kterou si vybraly západoevropské, americké a ruské špičky v zákulisí jako novou vládnoucí garnituru, zatímco ostatní disidenti si "nelízli". Už se s tím nedá nic dělat, mnozí "dizoši" dodnes nevydýchali, že nedostali ministerské portfeje. To je, holt, život.

Co má dnes společného Andreas Hofer s Václavem Havlem? Hofer, bývalý hejtman tyrolské domobrany, vedl povstání Tyrolanů proti bavorské nadvládě a Napoleonovi celkem osm měsíců. Několikrát vyhnal okupanty z Innsbrucku a nakonec ho dostala po porážce v listopadu 1809 zrada jeho souseda Franze Raffela za 1500 zlatých. Byl odsouzen francouzským válečným soudem v italské Mantově a 20. února 1810 zastřelen tamtéž popravčí četou. Dnes je tyrolským a rakouským národním hrdinou a na Bergiselu u Innsbrucku, kde je pohřben, má obrovskou bronzovou sochu.

Václav Havel byl lídrem boje proti komunistické totalitě 22 let, byl několikrát vězněn, mnohokrát zatčen, občansky a profesně diskriminován, poté byl prezidentem Československa v letech 1989 až 1992 a prezidentem České republiky v letech 1993 až 2003. Byl několikrát navržen za Nobelovu cenu za mír. Jeho roli v českých dějinách zpochybňuje kdejaký nýmand a na jedinou skulpturu, která dosud vznikla - míním to voskové srdce před Národním divadlem - chodí lidé chcát. První po něm pojmenovali ulici Poláci v Gdaňsku už v den jeho pohřbu. Jeho jméno už nese jedna škola v Poděbradech. Kdekdo si však dělá srandu z toho, že na srdce před Národním se chčije a vlastně to má velké souvislosti. Ježíšmarjá, Češi, kam jsme se to dostali!?