Zimní olympiáda jako forma alternativního trestu
Vancouver má vůči Praze devítihodinový časový posun zpět. Už to je problém. Po návratu mám rozhozené úplně všechno, počínaje spánkem, stolicí a konče tím, že mám problémy se zažíváním a jsem v posteli skoro k ničemu. Ale to není to nejhorší.
Nevím, kdo rozhodl o tom, aby byla tahle olympiáda ve Vancouveru, že tam ze své redakce pojedu sám a budu osamoceným vojákem v poli. Něco jako mediální armáda jednoho muže. Přizabil bych ho. Nikdo z nás by určitě dobrovolně v Čechách nežil způsobem, který předpokládá strávit denně v novinářských shuttle-busech a v prostředcích MHD tři až sedm hodin denně, přitom měl na zádech neustále dvacetikilový bágl s laptopem, foťákem, hromadou drátů, nabíječek, adaptérů, redukcí, poznámkových bloků, stohů papírů se startovními listinami, výsledky, různých guidů a příruček, přitom aby byl neustále zpocený, hladový, žíznivý, naštvaný a zejména se mu chtělo čůrat ve chvíli, kdy není kde.
Přitom aby někde neustále na něco čekal. Na autobus, na metro na sportovce v mixzónách, na tiskovkách atd. Olympiáda není o práci, ale o čekání a cestování. Bydlet ve Vancouveru, kde se hrál jen hokej, krasobruslilo a rychlobruslilo na short-tracku, přitom jezdit do Richmondu na klasické rychlobruslení, do Cypress Mountain na freestylové lyžovánín a do Whistleru na klasické a sjezdové lyžování a průměrně obden do Českého domu v hotelu Delta Burnaby přes celé město, to může zkonstruovat jen blázen.
Zejména jezdit na běžci, sjezdaři, skokany, bobisty atd.do 145 km vzdáleného Whistleru bylo ukázkou kanadské logistické blbosti. Byl jsem osobně u pěti českých medailí. Jsem za to moc rád, zážitek obrovský, na celý život. Vidíte závod, vidíte úspěch, pak přijde sportovec, který ho udělal a mluví s vámi o tom, jak to všechno bylo. Jenže jet třeba za Lukášem Bauerem na bruslařskou patnáctku reportovat o jeho bronzu předpokládalo: vstát ráno v šest, doběhnout do centra, kde bylo hlavní tiskové středisko, a udělat co bylo nutné; pak cestovat 145 km do Whistleru. Tam přestoupit na jiný autobus a jet po stejné trase 35 km zpět. Potom odbočit do hor. Po dalších 15 km přestoupit na jiný autobus a jet tři kilometry. Na místě, které vypadalo při troše fantazie jako Florenc, přestoupit na další bus a jet dva kiláky. Potom jít kilometr pěšky kolem parkovišť se stovkami aut na běžecký stadión. To vydalo na víc než tři hodiny.
Krása,potkáte se pak s Bauerem, jdete kilák pěšky do lokálního tiskového střediska. Máte hlad a žizeň. V tiskáči je jedno jídlo. Hnědá břečka s fazolemi, což je označeno za chilli con carne. Káva jako culifinda, čaj ako vymáčené fusekle. Za tu hnědou sračku plus neperlivou vodu (něco jako sodovku v Kanadě neznají) vám naúčtují osm dolarů. Za dva dny stojí totéž 18,98 kanadských dolarů. Tak se pohádáte a frajera od pokladny vyvedou ven. Další den tam stojí u kasy znovu a naúčtuje vám za totéž 11,98 kanadských doláčů. Hlavní roli hraje neidentifikovatelná položka "smokie" s DPH. Nikdo neví, co to je. Píšete pak jako o život, ale když ještě nemáte hotovo, tak vás z tiskáče začnou vyhazovat. Cestujete tři hodiny do Vancouveru, aby se to mohlo dopsat. Potom hodinu do Českého domu na opačný konec Vancouveru, protože tam přide Bauer. Do hotelu dorazíte tak ve tři ve čtyři ráno kanadského času, u nás je poledne.
Takhle skoro každý den. To je olympiáda novinářskýma očima. Ještě za mnoho let, když uslyším slovo Vancouver nebo Whistler, tak mě polije studený pot a začnu se třást. Prosím,pokud někdy čtete z podobných událostech v novinách věci, které považujete za kraviny, tak si vzpomeňte na tento článek na mém blogu. Dozajista ho psal člověk ve stressu, unavený, žíznivý, naštvaný.
Zpočátku jsme byli všichni čerství a nažhavení. Všichni milujeme sport a psaní. Koncem druhého týdne už začal být centrální tiskáčplný "čelařů", což jsou novináři, kteří píší, píší a nejednou přijde chvíle, kdy usnou a "hodí čelo", čili ho položí na klávesnici. Zejména Evropané na tom byli bledě. Jednou jsem se takhle probral po "čelovce" a v mé bezprostřední blízkosti "házeli čelo" asi devět Švédů, sedm Norů, dvacet Němců, kompletní mongolská ekipa pěti novinářů (Mongolsko mělo ve Vancouveru dva sportovce), asi deset Francouzů atd. Plus přitom několik Čechů, z nichž jeden tvořil výjimku. Spal s rukama na klávesnici ve strnulé poloze sedícího střelce. "Co je, vole, vždyť píšu..." Mezi touto větou a počátkem jeho "hibernizace" uplynuly skoro dvě hodiny.
Olympiáda je fajn, patříte-li mezi fanoušky a diváky. Zajedete si do Richmondu na Sáblíkovou a vrátíte se včas do Vancouveru na Canada Hockey Place na hokej. To pro novináře neplatí. Jenom po jednom cestování na dotyčné místo s prací ve stressu následuje druhé cestování a další práce ve stressu.
Vancouver je také fajn. Metro tu jezdí bez řidiče a funguje na počítač, naprosto bez poruch. Všichni jsou zdvořilí, slušní a usměvaví. Všechno je tu nové. Žádné historické centrum, jenom mrakodrapy. Ale je tu tak draho, že tady může žít jen blázen. Třetinkové pivo za 6 kanadských dolarů, alkohol ve státních liquor shopech, takže řešit stress alkoholem skoro nejde. Vysoké ceny, strašné daně. Kanada je nejdražší zemí Ameriky. Když vlezete do autobusu MHD nebo do metra, tak dvě třetiny cestujících tvoří Asiaté. Zdvořilí, příjemní. Jít si koupit nějaké olympijské suvenýry, trička bundu – nejdřív vystát frontu přes dva bloky. Dozor a organizace byly příjemné, zdvořilé, neschopné.
Olympiáda byla zcela asexuální. Když jste viděli pěknou holku, tak to byla Češka nebo Slovenka. Žádné podněty.
Sorry, i tohle byla olympiády ve Vancouveru. Never more, thank you, Canada …
Pavel Skramlík
Golyšev a Labský, Gola klíče a loupež století
Otevřel jsem plechový kufřík při pořádání pozůstalosti svého bratra, který nedávno zemřel. Byla to sada nástrčkových GOLA klíčů. Představuje jednu z největších krádeží českého technického talentu a patentu. A není první.
Pavel Skramlík
Nezvládli jsme rozvoj morálky
Je dost skličující dospívat k myšlence, že naší nemladé generaci, včetně těch o něco mladších, stále s velkým potenciálem, dosud nejúspěšnější v lidské historii, se bude odcházet z toho světa hořce.
Pavel Skramlík
Prasečí mláto! To je disciplína evropského fotbalu proti Česku, jsme jako hadráři
Jsou tři stupně nejhloupejších řídících sborů v Evropě. Číslo 3 zaujímá česká vláda, č. 2 vedení EU a č. 1 disciplinární komise Evropské fotbalové unie (UEFA).
Pavel Skramlík
Jak vybírat do ministerských křesel lidi, kteří nebudou blbci
Zdá se mi celkem legrační, že Piráti a svým způsobem i Starostové (STAN) vybírají v konkurzních řízeních své nové budoucí ministry pro jednotlivé rezorty. Je to pečlivé a chvályhodné.
Pavel Skramlík
Zabil Petra Kellnera pád vrtulníku nebo záhadná střela?
Zaznamenal jsem nemálo textů o Petru Klellnerovi. Adoračních i deklasujících. Patřím mezi zastánce myšlenky, že odešel největší český mozek. A ještě hodně o něm uslyšíme.
Pavel Skramlík
Petr Kellner byl největším hráčem českého hřiště
Odvážit se veřejně popsat, co znamenal šestapadesátiletý český podnikatel Petr Kellner, jenž v neděli zahynul ve zříceném vrtulníku na Aljašce, pro českou ekonomiku, politické zákulisí a celkové společenské klima, je velká výzva.
Pavel Skramlík
Gerrard je vynálezcem fotbalu, který se hraje na žluč
Asi to na první pohled tak nevypadá. Ale zápas odvety osmifinále fotbalové Evropské ligy Glasgow Rangers – Slavia Praha (0:2) zřejmě vstoupí do dějin jako „hi-tech“ nejpopulárnějšího světového sportu.
Pavel Skramlík
Nezajímavý blog k biologické válce o přežití
Můj předvánoční blog nebude moudrý. Nebude chytrý. Patrně nezajímavý, třeba i zaslouženě nečtený. Rok 2020 si zaslouží, aby krátký byl. Nebude dávat naději. Stát a jeho občané jsou v biologické válce s pandemickým nepřítelem.
Pavel Skramlík
Dunning-Krugerův efekt hlupáků po česku
Všechny vážné společenské kolize, nechť už jsou vyvolány válkami, pandemiemi, konflikty společenských hodnot, ekonomickými krizemi či ekologickými hrozbami a podobně, jsou vlastně objevné. Provází je tzv. Dunnig-Krugerův efekt.
Pavel Skramlík
Nesnesitelná tíže bytí Milana Kundery
Nechal jsem si pár dnů odstup, než jsem se odvážil napsat tento blog na účet biografické knihy autora Jana Nováka s titulem KUNDERA Český život i doba. Ovládl mne díky ní hluboký smutek neútěšnosti „nesnesitelné lehkosti bytí."
Pavel Skramlík
Muž, který stvořil monstrum jménem Hitler: Dietrich Eckart
Máme plné hlavy koronavirové apokalypsy a velmi toužíme co nejdříve opět žít normálně beze strachu. Mám na to samoléčbu, že žiju jako dřív a pořád vnímám věci stejně jako předtím. Historii, současnost, hlavně antropologicky.
Pavel Skramlík
Koronavirus v nás: od buněčného fašismu k lidskému zlu. Show a la Česko hledá SuperStar
Český koronavirus, resp. české prostředí tohoto chřipkového nemocnění, je vlastně co? Zatím jako pohřeb bez nebožtíků, avšak koncipovaný jako show Česko hledá SuperStar. Denně online. Před kamerami televizí je každý den nával.
Pavel Skramlík
Hippies a pravidla politické korektnosti
Rovnal jsem trochu knihovnu a vzal jsem do ruky obrazovou knihu o Rolling Stones, kterou jsem v roce 2017 redigoval. Napadlo mne srovnání 60. a 70. let, co znamenaly pro lidi, ve srovnání s lety 2000 až 2020.
Pavel Skramlík
Krym po šesti letech... Česko by mělo hledat novou šanci!
Vyznávám blogy založené na faktech a dobrém analytickém úsudku. Nikoliv na pindech o pocitech a dohadech. Teď je to Krym, od jehož anexe Ruskem na úkor Ukrajiny uběhne zakrátko šest let.
Pavel Skramlík
KLI-KLI: norská admirálka, klimatická krize a klimakterium
Klimatická krize, klimakterium a jmenování norské viceadmirálky do Vojenského výboru NATO jsou na první pohled nesouvisející témata. Myslím si něco jiného.
Pavel Skramlík
Smekám před noblesou zedníka Gruntoráda vůči prof. Válkové
Byl jsem nečekaně příjemně – byť to zní paradoxně – překvapen průběhem nové společensko-politické kauzy, týkající se kandidatury Heleny Válkové na post ombudsmanky po paní Šabatové.
Pavel Skramlík
Stav českého myšlení, blbec Trump aneb jak skončí případná válka Íránu s USA
Když byl íránský generál Kásim Sulejmání zabit 3. ledna u letiště v Bagdádu raketou z amerického dronu, připadlo mi vhodnější využít svého práva častěji mlčet a nepronášet své veřejné soudy na rozdíl od dřívějška.
Pavel Skramlík
Mrazivá dokonalost ostravského masakru vybízí: zvyšme šance lidí se bránit
Po úterním útoku na neozbrojené lidi v ostravské nemocnici jsem den krotil svou nutkavost něco říct. Nechal jsem plynout emoce, názory, informace, bylo to poučné. Myslím si teď: dejme normálním lidem větší šanci se bránit.
Pavel Skramlík
Zrádce Beneš a hrdina Mannerheim: rozdíloví hráči národních dějin
Nejen Češi (a s nimi i Slováci) si letos připomínají velká výročí, související s činy politiků. Patří mezi ně i Finové, byť české a finské dějiny mají zdánlivě málo společného.
Pavel Skramlík
Šéf KSČM Filip propásl šanci slušně mlčet
Euforický oder oslav 30. výročí 17. listopadu 1989, ovanutí svobodou a demokracií, ještě ani nedozněl. Ale už se do něj zase vetřel komunistický puch bagatelizace úcty k obětem, které touhu po svobodě fyzicky nepřežily.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 148
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 2965x
Seznam rubrik
Oblíbené knihy
- R. Fulghum: Drž mě pevně, miluj mě zlehka
- Ježíš Kristus výtržník aneb Třetí zákon
- Kiosek na pláži
- Kuchařka osamělého muže (když to píšu)
- Rabíndranáth Thákur: Domov a svět