Měl jsem to štěstí, že jsem byl nablízku kariéry Jana Kollera i v době, kdy o něm nikdo nemluvil. Vím, jak těžce dobýval svou slávu a jak tvrdě na své kariéře musel pracovat. Mnohem tvrději než jiné hvězdy. Připomenu to všem, kteří nad jeho koncem po utkání kvalifikace o účast na mistrovství světa 2010 v Bratislavě proti Slovensku (2:2), v němž odehrál 55 minut, mávli rukou, dokonce s pejorativními poznámkami, že je starý a neměl do toho lézt.
Podobná mínění jsou odporná. Je tak snadné urazit vysoký ("vysoký") věk, stejně jako slabý sluch či zrak, či podlomené zdraví.
Zatímco třeba Tomáš Rosický odcházel v necelých dvaceti ze Sparty do Borussie Dortmund jako supertalent za půl miliardy korun, tak Jan Koller ve stejném věku hrál divizi v Milevsku. Nehrál fotbal hůř než dneska, jen neměl ty zkušenosti. V roce 1994 přišel do Sparty jako posila "béčka". V jednadvaceti.
Zcela náhodou jsem byl u toho, když přijel na Spartu škodovkou "stopětkou", kterou měl půjčenou od tety. Sotva se do ní vešel. Byl jsem u toho, když mu dal německý kouč Jürgen Sundermann v době prezidentování Petra Macha poprvé šanci v áčku v I. lize a byl jsem u toho, když poprvé zazářil v letenském dresu na Bohemians - dal tehdy dvě branky, obě svým neodolatelným způsobem.
Za Spartu Jan Koller odehrál během dvou let pouhých 29 utkání a dal 5 branek. Nedocenění jeho schopností činí z trenérské a funkcionářské elity českého fotbalu v evropském měřítku odpad. V létě roku 1996, když mu bylo 23 let, se ho Sparta rozhodla zbavit. Už byl skoro hotový jeho přestup do Českých Budějovice za 1,2 mil. korun. Jenže tehdy Sparta prodávala prostřednictvím hráčského agenta a legendy českého fotbalu Zdeňka Nehody dva své hráče Romana Vonáška a Václava Budku do belgického klubu KSC Lokeren. Přišlo to skoro náhodou. Sparta a Nehoda nabídli do "balíčku" i Jana Kollera. Trvalo to v Lokerenu skoro měsíc a na Kollera se chodil dívat i prezident a majitel Lokerenu Paul Lambrechts. Tehdy byl největším "gumařem" v Belgii. Skoro všechna auta v této zemi jezdila na pneumatikách, které do Belgie dovážel. Hrával také fotbal a měl skoro dva metry. A ten rozhodl. Řekl si - sakra, v tom dvoumetrovém klukovi něco je. Ve vzduchu na něj nikdo nemá. Po zemi hraje nohama jako šedesátikilové křídlo, udělá kličku na čtverečním metru. Zaplatil za něj prý pouhých 20 000 marek.
Jezdil jsem tehdy jako reportér jednoho deníku za Vonáškem, Budkou, Kollerem a později za slávistou Pěničkou, k nimž se jako poslední připojil v Lokerenu Zítka, zhruba dvakrát ročně na reportáže. Viděl jsem jejich krásné zápasy, pak jsme šli na pivo, na pokec, druhý den na oběd. I s manželkou, bylo to jako do rodiny. Jan Koller na sobě strašně tvrdě pracoval. Na své obratnosti, technice, naučil se jinak jíst, jinak pít. Bylo to něco úplně jiného než jet za českými superhvězdami do Itálie.
Jan Koller v největším "laufu" překonával zápal plic. Byl stále sám. Žil v generačním domku na okraji Lokerenu s Budkou, Vonáškem a Pěničkou. Sám si vařil, pral, žehlil. Na hřišti dřel jako kůň. Ženatým českým kamarádům hlídal děti, když si chtěli s manželkami vyrazit. Děti ho zbožňovaly, hrál si s nimi, bavil je. Rozdal by se.
Jan Koller je nejen skvělý fotbalista, ale i úžasný člověk. Nezasloužil si takový konec, jako v sobotu v Bratislavě.
Za Lokeren dal za tři roky v 97 zápasech 43 branek. Stal se nejlepším střelcem belgické ligy a v létě roku 1999 ho koupil Anderlecht. Pamatuji se, jak na sklonku roku 1998 při vyhlášení Fotbalisty roku ́98 v Plzni řekl Jozef Chovanec, čerstvý trenér národního týmu (s čerstvým asistentem Ivanem Haškem) o Kollerovi - "to je jen regionální hráč". Jenže prozřel a nakonec mu to nedalo. V únoru roku 1999 ho nominoval do přátelského zápasu zrovna v Belgii. Bylo mu skoro 26 let. Debutant Koller ho rozhodl gólem. Od té doby se díky Chovancovi jeho "opakovačka" zastavila až na 55 gólech v 90. zápase, jímž bylo střetnutí s Tureckem ve skupině EURO ́08. Tehdy odešel - rozhořčený - poprvé. Po 91. utkání v národním týmu v sobotu v Bratislavě odešel podruhé. Natrvalo.
Jan Koller odehrál za Anderlecht za dvě sezóny 65 střetnutí a dal v nich 43 branek. Fantastická bilance. Byl nejlepším cizincem v Belgii a stal se držitelem Zlaté kopačky pro absolutně nejlepšího hráče v této zemi.V roce 2001 přestoupil do Borussie Dortmund - do roku 2006 dal ve 137 utkáních 59 branek. Měl neuvěřitelnou účinnost. Za šest let v reprezentaci, přesně 9. února 2005 v utkání ve Slovinsku, vyrovnal rekord Antonína Puče, který dal v reprezentačním dresu 34 gólů. Kolller za tři roky přidal ještě dalších 21 branek. V roce 2004 se podílel na EURO ́04 na evropském bronzu.
Ve 33 letech odešel v roce 2006 do méně vydařeného angažmá v AS Monaco (51 zápasů, 12 branek) a ještě méně vydařený půlrok strávil v roce 2008 v dresu 1. FC Norimberk (14 zápasů, 2 góly). Od počátku roku 2008 je v ruské Samaře a 13 branek ve 36 zápasech znamená, že se vrátil do parametrů nadprůměrného útočníka. Obvyklá trenérská poučka, že forvard je dobrý, když počet startů je k počtu gólů v poměru 3:1, u Jana Kollera stále funguje. ̈
Není správné, že Jan Koller opustil národní mužstvo s pocitem zklamání, že udělal chybu. Neudělal ji on. Sestava proti Slovákům a taktický záměr prvního poločasu z něj učinily oběť, marně se bijícího samotáře, jenž po mizerných centrech skákal do ztracených soubojů a sklepával míče do země nikoho, protože vedle něj druhý útočník nebyl.
Nikdo z Českomoravského fotbalového svazu se nepokusil jeho rozčarování zastavit a jeho hlubokou rozervanou skepsi nikdo nenahradil velkorysým a nadnášejícím mediálním výstupem, který by to uhladil.
Není to fér, aby fotbalová legenda ukončila svou kariéru tak deprimujícím způsobem. Český fotbal mu něco dluží. Přinejmenším velkou benefici za účasti největších kanonýrů světa. Rčení, že každý národ je tak velký, jak si váží své historie, v českém podání zatím neplatí, alespoň pokud jde o fotbal.